Víš... ono je možný, že už je mrtvá.

9. září 2018 v 18:07 | Baryn |  deník
Ten nadpis... vlastně je to citace z komentáře Magicmaxe u mého předchozího článku. Což byla taková trochu drsnější a brutálnější báseň, ve které jsem psala, že chci zabít a nelitovat... a že chci vztáhnout ruku na svůj život a nelitovat. Jenomže to nejde. Normální člověk, který má pro co žít, by vždycky aspoň na zlomek vteřiny litoval. Že už nespatří rodiče, své přátele, že se o něj budou bát kolegové v práci a spolužáci ve škole, dokud se nezjistí, co se vlastně stalo. Vždycky by to někomu přidělalo starosti a práci. A to jsou věci, které by mně byly líto. Takže žiju, žiju dál. A ani ne nijak sklíčeně a proti své vůli, vlastně se mi teď zase daří docela dobře. Ale prošla jsem si velmi zajímavým obdobím, které vám tu zkusím alespoň v náznacích nastínit. A i když ty náznaky budou kolikrát dost konkrétní, věřte mi, že za vším je toho mnohem, mnohem víc, ale něco prostě prsty napsat nedokážou, slova nezformují a mysl nedefinuje.

Téměř přesně před rokem jsem skončila se školou. Hodně lidí si myslí, že jsem to vzdala, protože jsem na to neměla. A ano, byly tam těžší předměty, kterým jsem se chtěla za každou cenu vyhnout - jako třeba biostatistika, bioinformatika, fyziologie živočichů a člověka a hlavně to nejhorší: pokročilá organická chemie - ale měla bych na to, já mám vždycky na všechno, když zatnu zuby a opravdu mi na té věci záleží. Jenomže i když je to škola a i když jsem do ní vložila dva roky života, absolutně mi na ní nezáleželo. Necítila jsem, že jsem na správném oboru, že se ubírám, kam chci, a že mě to naplňuje. Hodně lidí taky tvrdí, že škola není od toho, aby si ji člověk užil, že ta se má prostě přetrpět, aby člověk získal titul a mohl pracovat. Za ten rok jsem procházela všechna svá rozhodnutí stokrát znovu a jsem si jistá jedním: každičký zkurvený aspekt života by se měl naplno prožít a užít. Neplýtvejte časem na mrdky, co vás nebaví.

Z tohohle důvodu jsem taky několikrát uvažovala o tom, že ukončím svůj vztah, který jsem tehdy měla a který trval tři a půl roku. Můj přítel byl úžasný a já doufám, že jsem aspoň chvíli byla úžasná pro něj. Ale co jsme si mohli dát, to jsme si dali na začátku. Dál už jsme vedle sebe jen strádali a nikam se neposouvali. A to je přesně v rozporu s tím, podle jakých zásad chci teď žít. Využít a prožít všechno.
O docela dlouhou dobu později jsem se seznámila se zajímavým mužem, který měl v mém životě jen nepatrnou roli, ale řekl mi věc, která mě zaujala: že rodina, v jaké jsem byla vychovávána, je pro mě životní vzorec, podle kterého se budu i já řídit při zakládání a udržování rodiny. Lidsky řečeno šlo o to, že když jsem vyrůstala jenom s mamkou a viděla, že je v pohodě, že se s taťkou vídám třeba jen o víkendech a můžu s ním být v kontaktu, aniž bychom spolu všichni bydleli, tak budu na tomhle vzorci lpět a nebudu se chtít vázat a vdávat, stejně jako se nevdala má mamka. S tímhle předsudkem mě ten zajímavý muž vyhodnotil jako nevhodnou životní partnerku. Není mi to líto, já ho vyhodnotila stejně zase podle jiných předsudků, ale to, jak k mé rodině a k tomu, v čem jsem vyrůstala, přistupoval, mě nahlodalo. Je to další věc, o které jsem uvažovala stokrát. A teď vím jistě, že se chci vdát. Chci si vzít příjmení svého muže a chci mu být dobrou ženou - ne proto, že to nějaké stereotypy určují, ale protože mi to přijde hezké a milé. Chci děti a chci zkusit vést normální a šťastnou rodinu. Ale ne za každou cenu! A to je možná to, co vycítil ten muž. Tehdy, před tím rokem, jsem zuby nehty udržovala vztah, který nefungoval, protože jsem na něm lpěla a nedokázala si představit, co bych si počala po rozchodu. Byl to můj první vztah. A první rozchod. A tohle neznámo vždycky bolí nejvíc. Teď vím jistě, že se svět nezboří. Se svým bývalým přítelem jsme dál velice dobří přátelé, přátelím se i s jeho současnou přítelkyní, což je super holka, a společně hrajeme Dračí doupě. Což zní lidem dost jeble, ale nasrat, koho to zajímá.
Nechci odmítat vztah, svatbu a rodinu, ale chci odmítat dogma, že vztah má vydržet napořád. Někdy to holt nejde. Dva se spolu nemají takhle hloupě trápit a lámat to přes koleno třeba "jen kvůli dětem". A já nevím, jestli za tohle opravdu může to, v čem jsem byla vychovaná, nebo to, že udržuji se svým bývalým tak dobrý vztah, ale je pro mě nepochopitelné, že v dnešní době existují lidé, kteří berou rodinu jako něco neodmyslitelně spjatého s manželstvím. Když manželství neklape, je lepší, když jdou ti dva od sebe. Ono to dětem zase tolik neublíží, když budou vědět, že jsou dál na prvním místě. A když nebudou, tak asi ani předtím nebyly, a tudíž jim to bude jedno.

Ale to jsem hodně odbočila. Jenom jsem chtěla vysvětlit, že se mi změnilo vnímání i tohohle aspektu života, protože zatímco předtím jsem tvrdě za tím vztahem stála, teď mi přijde rozumné zdrhnout od něčeho, v čem člověk není šťastný. Ublíží to, ale ono by se dřív nebo později něco stejně posralo. Je lepší ublížit hned, ať je víc času na zahojení.

Moje letní opuštění školy a letní opuštění přítele (což teda nakonec inicioval on a já jsem mu zpětně vděčná, protože bych na to tehdy neměla odvahu) jsou jenom startovací plochou, jenom rozjezdem a úplným začátkem toho, co se mi vlastně všechno přihodilo.
Tehdy v září jsem si nedokázala představit život bez vztahu. Po třech a půl letech jsem byla zvyklá u sebe neustále někoho mít, k někomu se přitulit a někomu se svěřit. Někomu říct "vynes kočce záchod", když mně se nechtělo. :D A teď jsem tu možnost najednou neměla a všechno bylo tak prázdné a nejisté. Spousta aspektů byla prázdných a nejistých - škola, práce, bydlení, zvíře... Ale já jsem emočně založený člověk, a tak v tomhle článku odsunu tyhle problémy stranou, a řešit budu jenom vztahy. Zbytek můžu popsat jindy, ale ty vztahy jsou něco, z čeho se nutně potřebuju vypsat.



Nebyla jsem tedy zvyklá na samotu, a tak jsem si založila profil na eDarling - tak na zkoušku, abych se měla k čemu upnout a čím se zabavit. No, je fakt, že jesm se k tomu asi nakonec upla až moc, prootže jsem za každou cenu chtěla hned najít svého budoucího muže, ale... za to rpostě může to zoufalství.
Hledala jsem zhruba ve své věkové kategorii - tak maximálně do třiceti let - a byl o mě velký zájem, to jo, ale z nikoho jsem neměla pocit, že bychom si doopravdy sedli. Tohle období zkoušení různých schůzek zhruba od září do prosince nebylo nijak zvlášť zajímavé, dokud se neobjevil člověk, který mě nadchl. Kluk tak úžasný, že jsem se zamilovala do první jeho zprávy. No, zamilovala... S bývalým jsem toho prožila hodně, ale opravdovou lásku jsem k němu necítila snad nikdy, nebo aspoň ne v takové míře jako on ke mně. Byla jsem mu vděčná za náklonnost a byla jsem nadšená z jeho zájmu, byla jsem uchvácena jeho znalostmi a líbilo se mi i to, jak vypadá a jak vystupuje, ale byl to spíš takový knižní hrdina než někdo, do koho bych se bezhlavě zamilovala. A pak se objevil na seznamce tenhle kluk, se kterým jsem pocítila neuvěřitelné souznění, že jsem věřila tomu, že jsem konečně doopravdy zamilovaná.

Za zády nechávám bol, smrt a žal
a taky lidi, co říkaj, že zkáze jdu vstříc.
Že prý mi moře chystá hlubin kal,
a přesto vyplouvám, jen stihnu říct:

"Naloďte se, prašiví psi, já jsem tady kapitán,
modré nebe nade mnou bdí a vítr je příznivý.
Na pevnině zabili mě, tělo mé se tvoří z ran,
které kdysi krvácely, jak to chodí, každý ví."

Galéra pevnější než moje pěst
a voda chladnější než touha po hrdelní mstě.
Vše zdá se tak malé, to musí být zvěst,
že klid najde ten, kdo za ním kráčí jistě.

Vlny jsou náruč, co zacelí rány,
s nimi snad mé srdce začne zas bít.
Láska a víra jsou teď i mně přány.
Povstávám z mrtvých a začínám žít.

Well... nope.

Byly to krásné tři měsíce, co jsme spolu prožili jako pár. Prosinec, leden, únor... Na začátku března jsem se s ním rozešla. A tehdy to tu umřelo. Myslím na blogu - přidala jsem tu depresivní báseň, která některé z mých čtenářů vylekala, a dál už jsem se neozvala. Ne proto, že bych doopravdy pomýšlela na vraždu nebo sebevraždu. To v žádném případě! Ale proto, že jsem měla hlavu plnou... zmatku?
V zimě jsem věřila tomu, že jsem zamilovaná. Bylo to silné a upřímné, ale zpětně vím, že šlo spíš o souznění, o spříznění duší. Tehdy ne. Tehdy jsem to nesla těžko, když mi to něco narušilo...
Měla jsem tu kluka, kterému jsem řekla, že ho miluju, a záhy se mi v práci objevil muž, do kterého jsem se zbláznila tak, že to "miluju" působilo nanejvýš komicky. Do mého života vstoupil někdo, kdo v něm nikdy být neměl. Muž dvakrát tak starý co já, potetovaný, nabušený, s vousy... Pravý opak toho, co do té doby představovalo můj idol. A já se do něj tak zbláznila, že jsem nedokázala myslet na nic a nikoho jiného. Nedokázala jsem napsat ani článek na blog, nedokázala jsem hrát Dračí doupě, nedokázala jsem se soustředit na práci a vlastně na nic. Všechno z mého života zmizelo a kam jsem pohldéla, viděla jsme jen jeho tvář. Každý den před usnutím jsem myslela na jeho záhadný, tajemný pohled, na jeho úsměv tak skrytý, že by mu ho mohla závidět i Mona Lisa, na každý jeho rys a na to, jak mi jednou zamával. Myslela jsem na to, jak se mu daří a přála jsem mu s každým ránem jenom to nejlepší. Podvědomě jsem chtěla, aby bykl šťastný - a abychom byli šťastní spolu. I když jsem si to asi dva týdny nechtěla připustit.
Stále jsem tu měla toho kluka ze seznamky, kterého jsem dřív asi i milovala, ale nic z toho, co jsem do té doby kdy pocítila, se nedokázalo vyrovnat tomu, co mi rozbušilo srdce a málem rozervalo hruď na začátku jara.

Života stín přináší zoufalost,
vleču svoje břímě: směšnou oddanost.
Jeden pohled, to probouzí se troufalost.
Těch očí lesk, chladná břitva,
utne dech, v srdci pitvá
a mě zmocňuje se opět bezradnost.

Nejsem lhářka a nejsem svině. Nepředstírám nikdy nic.
Ten muž mě ani pořádně neznal a já neznala jeho. Tehdy jsem nevěděla, kolik mu je, nevěděla jsem, jestli náhodou není ženatý, nevěděla jsem vůbec nic. Jenom to, že jsem do něj blázen, a tak jsem se kvůli němu rozešla s někým úžasným, s kým jsem za ty tři měsíce stihla sdílet snad všechno. Vzdala jsem se příjemné jistoty pro krásnou nejistotu. Jen abych byla volná. No, ono tohle bylo vlastně taky jisté - jistě to mělo dopadnout špatně.

Živote, vzdávám se, sklesle tu sedím,
dopadá na mě, jak hloupě se chovám.
Kletby a modlitby přes zuby cedím,
posedlost svou však už teď těžko schovám

Byla jsem posedlá, ne zamilovaná. Nebo možná zamilovaná, ale hrozně, hrozně špatně. Zbláznila jsem se na první pohled, zamilovala jsem se do krásy toho záhadného někoho, kdo kolem mě každý den v práci procházel. Však já ani neznala jeho jméno. Věděla jsem, že bude v práci asi patřit mezi ty výraznější typy, takže by nebylo těžké si o něm něco zjistit od ostatních. Však u nás je to taková drbárna, každý by mi rád poskytl tuny informací... Ale já chtěla všechno zjistit jen a pouze od něj. Zeptat se ho na tolik věcí, ale ještě o více věcech mu vyprávět... Chtěla jsem s ním mluvit, najít si tu chvilku a představit se mu. A říct mu, jak kurevsky sexy je, ale to on už musel stejně dobře vědět sám. :D Stala se ze mě zase puberťačka. Náhle mi bylo patnáct a já se klepala před svým idolem. Srdce mi splašeně bilo, už jen když jsem na něj pomyslela, a když jsem ho spatřila, nemohla jsem dýchat. A tohle nejsou prázdné fráze, mně se opravdu nedařilo nadechnout, jakmile kolem mě prošel. Ale bylo mi to jedno. Nějaký vzduch, pfff, neřeším... hlavně že mé oči se radují a srdce jásá, nějaký vzduch není potřeba.

Čekám tě, vrať se mi.
Každý den, spasení.
Netušíš, jak tluče srdce v mé hrudi.
Když vím, že přijdeš a touha se vzbudí.
Neradno pod tímto kotlem víc dmýchat,
však já už dávno nemůžu dýchat.

Byla jsem mimo a celý březen i duben jsem prožila jako v transu. Na začátku března jsem za ním přišla. Ne vlastně jenom za ním, ale za celou jeho partou. Vždycky byl obklopen bandou sympaticky vyhlížejících lidí a já... No dobře, tady zase odbočím:
Jeden z důvodů, proč jsem odešla ze školy (a fakt to není ten hlavní důvod, ale taky to svou roli mělo), byl i ten, že jsem chtěla víc mezi lidi a míň mezi potkany v laboratořích. Chtěla jsem se naučit s lidmi mluvit a rozvíjet své komunikančí schopnosti.To je něco, v čem jsem zoufale zakrněla na gymplu. S nikým jsem se tam totiž pořádně nebavila. Nikdo mě moc nezajímal a upřímně, ani já nezajímala je. Holt jsem si tam s nikým nesedla a nenašla nikoho s podobnými zájmy, tak o čem bychom spolu mluvili? A tak jsem drtivou většinu gymplu promlčela... Když už došlo na mluvení, tak většinou na hádky a urážky... A pak jsem si uvědomila, že je sice fajn, že se dokážu nabiflovat Krebsův cyklus, ale je to na prd, protože ho stejně nikomu nemůžu zajímavě popsat. Nebyla jsem bavič, nebyla jsem nikdo. Nedokázala jsem se v rozhovoru více lidí prosadit a nedokázala pořádně vyprávět historky.
Všechny tyhle své problémy zkouším stále napravovat, ale že na tom začnu opravdu úporně pracovat, jsem se rozhodla tehdy v březnu, když jsem vyrazila za tím mým tajemným objevem a jeho bandou. Ani omylem bych nečekala, že by se mi mohl můj nový miláček věnovat, že by o mě mohl mít zájem a že by se mnou vážně chtěl mluvit. Čekala jsem, že mě vlastně pošle do prdele a nebude se se mnou chtít nějak zahazovat, protože... by už mohl být zadaný, že jo. Nebo taky nemusím být jeho typ. Cokoliv. A tak jsem si šla pokecat s bandou. A on si mě v ten večer jaksi přivlastnil. Posadil se tam vedle mě a mluvil se mnou. Ostatní jen trapně utvořili půlkruh kolem nás a nevěděli, co si mají myslet - a já taky nevěděla co si počít. Těžko říct, jestli jsem zmateněji těkala očima já nebo oni. Řekla jsem jim o sobě asi nějaké blbosti, jak jsem sekla se školou a tak podobně... Nevnímala jsem, co říkám. Vnímala jsem jenom to, že sedím po jeho boku, že si mě okamžtě posadil vedle sebe. A věděla jsem, že po jeho boku chci být navždy. A pak jsem vnímala strach. Strach z toho množství lidí, z toho, že jsem v noci tajně v práci, z toho, že se seznamuji s někým... s kým bych asi ani neměla.

A já se odvrátila od děsivých slov,
vyrazila, kam srdce moje hnalo.
Zaslepená vlastním hříchem zahájila lov.
"Boj se," na mysl mou se stále dralo.

Další den jsem přišla znovu. Asi jsme se tak domluvili, že přijdu dřív, když zbytek bude ještě někde zalezlý, abychom měli čas pro sebe. Nevzpomínám si přesně, protože jsem stále byla v zoufalém transu z toho intenzivního zážitku. Dal mi své číslo a asi jsme si něco málo o sobě řekli. Mně v tu chvíli došlo, že ho budu ještě dlouho milovat, ale že pro sebe stvoření nejsme. Vždyť já nebyla schopná s ním mluvit. Chudák musel po mém boku docela trpět. Jak jsem byla zaslepená, nedala jsem dohromady žádnou kloudnou větu. Nebyla jsem vtipná, nebyla jsem zajímavá - zase se ze mě stal ten nikdo z gymplu, ten nezajímavý otravný stín. A já byla asi hodně otravná. Psala jsem až nevhodně často a nevhodně vlezle. Znáte ten pocit, kdy jste natolik chytří a uvědomělí, že víte, že děláte píčovinu, ale nejste natolik chytří a uvědomělí, abyste ji nedělali? Já neviděla jinou cestu. Věděla jsem, že ho svými zprávami musím srát, a obdivovala jsem jeho svatou trpělivost, ale mně to nešlo v tu chvíli jinak. Nikdy jsem ho nechtěla trápit a vyčerpávat ho. A zpětně bych se mu chtěla omluvit. Ale ono bude lepší, když už se znovu neuvidíme.

Svět se hroutí, tak proč neuděláš krok?
Vzduchem lítaj třísky, trhají na kusy.
Nemáš dva pokusy,
každý to zakusí.
Kdo včera přežil smršť, dneska je cvok.
Nevíš nic.

Na začátku května mi napsal zprávu, že se vrací k bejvalce kvůli dětem, a tak to musí mezi námi ukončit. No, nebylo moc co ukončovat, protože jsme spolu nikdy pořádně nechodili. Já ho otravovala a on měl občas asi dostatečně dobrou náladu, že mi poslal usměvavého smajlíka. Chápala jsem ho. A byla jsem ráda, že to udělal přes esemesku, i když mnozí to považují za hrubé. Ale my spolu neukončovali žhavý vztah po pěti letech souznění, my ukončovali to, jak jsem ho noechvějně týrala. To přes sms stačí. Dokonce to od něj bylo ohleduplné, protože jsem mu mohla prostě v klidu odpovědět nějakou chápavou sračku o tom, jak je to v pořádku. Ono to vlastně bylo v pořádku. Napsala jsem mu, ať se mu daří a kdesi cosi a v mysli jsem zuřila, protože mi bylo jasné, že se k bejvalce nevrací, ale že má jinou... Což se mi tedy po čase potvrdilo. Ale tehdy už mě to nebolelo, protože jsem s tím rovnou počítala. Vlastně jsem nechápala, proč to neukončil už v dubnu. Já myslím, že v tom březnu ze mě docela radost měl. Že se snažil vydolovat ze mě něco zajímavého, i když jsem se pubertálně vzpouzela, a že mu na mně svým způsobem asi i záleželo. Anebo ne a chtěl mě jenom jako trofej, zářez, výzvu. Jako výzva jsem fakt selhala zcela, protože si mě podmanil jedním pohledem. Ale to je jedno... ať mě chtěl jakkoliv, v březnu mě chtěl. V dubnu už jsem ho asi opravdu deptala, ale když jsem se ho zeptala, proč mi vůbec dával to číslo. Co čekal?! Tak jsem se dočkala nějaké nekonstruktivní mrdky o tom, že až bude čas, tak mě pozve někam na večeři a bla bla... Tohle jsem úplně něpotřebovala, ale večeře by byla milá.
Chtěla jsem s ním opravdu někam vyrazit. I po tom rozchodu, nebo hlavně po něm. Chtěla jsem to s ním uzavřít, protože jo, pro něj to uzavřené asi bylo, ale pro mě ne. Potřebovala jsem mu dát nějaké sbohem. A to jsem mu nedala. Jednou prostě odešel z práce a já už ho neviděla. Asi je to tak pro něj nejlepší.

Tak hodinka tichá, to je vše, co zbylo
Zavřely se dveře, aby dál se krásně snilo.
Avšak chlad mi sevřel plíce,
otřu další slzu z líce.
Bez polibku, bez dotyku
odejdeš, teď zbav se citu.

Celý květen a půlku června jsem prožila v naprosté prázdnotě. Nevěděla jsem zase, kam směřuji. On byl tak jasný krásný cíl. A nejednou byl pryč. Zase prázdno. A já se užírala tím, že jsem se chovala hloupě, že jsem pro něj nebyla lepší, že jsem mu ublížila a že jsem se nerozloučila. Je to pro mě totiž nové. Zase něco nového. S bývalým jsme zůstali dobří přátelé. A s tím klukem ze seznamky, kterého jsem měla šíleně ráda a se kterým jsme toho měli tolik společného, jsme zůstali vůbec nejlepší přátelé. Ale největší láska mého života prostě zmizela.

Nakonec jsem stejně ráda, že jsem si tímhle s ním prošla, protože jsem si aspoň vyzkoušela, že jsem schopná naplno milovat. Vím, že hodně lidí z mé generace řeší tenhle problém, jestli jsou nebo nejsou schopni opravdové čisté lásky. Já si byla jistá, že nejsem, protože jsem ji doteď nepocítila. Ze všech seriálů, ale i knížek na nás utočí ty mladé lásky a jak je přirozené, že se člověk zamiluje velkou láskou už třeba na střední, ale... ono to tak být nemusí. Přišla jsem si jako robot, když jsem necítila to bláznivé, o čem se vždycky tak krásně mluvilo v těch amerických romantických filmech. Myslela jsem si, že milovat se dá jenom jedním způsobem. Že neexistuje žádná škála, ale že prostě buďto miluješ, nebo ne. Teď si myslím, že je to hodně široká a petsrobarevná škála a že každého člověka, který nám do života vstoupí, budeme milovat jinak. A těch pár vyvolených velice silně a intenzivně - ale nejde to s každým.

Chtěla bych jen uzavřít, co mě tu v srdci tíží,
neboť můj vlastní rozum s opovržením na srdce shlíží.
A teď jsi pryč a já nevím, jak najít klid,
zvlášť když vím, že oni tě vídají, že s tebou mluví a můžeš žít
dál někde bez mého zoufání.
Prosím, odpusť mi tohle selhání.

Každopádně jsem se do té seznamkové vody vrhla znovu. Před rokem to bylo proto, že jsem si chtěla za každou cenu najít svou životní lásku, kluka, kterého budu milovat a on bude milovat mě, chtěla jsem si najít někoho, koho si vezmu. Teď ne. Po takhle silném zážitku jsem rozhodně nehledala nikoho, kdo by to přebil, protože mi bylo jasné, že to nikdo nepřebije. Chtěla jsem se rozptýlit, protože jsem nechtěla myslet na všechny své chyby, a chtěla jsem zjistit, jestli by mě vlastně mohli přitahovat i jiní muži tak kolem té čtyřicítky. Byl to více méně průzkum. Chtěla jsem zjistit, jestli mi tenhle člověk dočista změnil všechny hodnoty a mně se budou dál líbit muži jako on, nebo jestli to byl nějaký jednorázový zkrat.

Uběhlo půl roku od chvíle, co jsem se do něj zamilovala, a zatím si myslím, že mě opravdu změnil. Minimálně v tom, že mi nevadí tetování a vousy, i když bez vousů je to stále prostě lepší, to asi jenom on je holt uměl nosit. Na většinu mladších lidí, mých vrstevníků, teď pohlížím jako na potenciální hráče DrD, jako na parťáky a kumpány, jako na někoho, s kým bych mohla blbnout, jezdit na koncerty a vymetat festivaly. Zatím se na žádného svého vrstevníka nedokážu dívat jako na... objekty mé sexuální touhy? Nevím. Zkrátka jsou to děti. A já chci muže. Takže mě změnil, haleluja, asi tuhle roli měl v mém životě mít. Bylo pro mě hodně těžké to přijmout. Když jsem zjistila, kolik mu je, byla jsem neuvěřitelně šokovaná. Ono je to normální, že se dvacítka zamiluje do čtyřicátníka. Stává se to a není to tak neobvyklé. Ale pro mě osobně to divné bylo. Asi jako kdybych se náhle zamilovala do černocha. Samozřejmě že jsou tyhle smíšené vztahy normální a někdo vyhledává jenom je, ale pro mě osobně to normální není, mně černoši nikdy nepřitahovali, stejně jako jsem neměla zájem o starší muže s tetováním. Můj první přítel byl asi o čtyři roky starší než já a už to mi přišlo jako velký rozdíl. A teď byl ten rozdíl 22 let. Možná taky proto jsem se chovala jako retard. Vůbec jsem nevěděla, co si mám počít s někým, kdo rozhodně nemá stejné zájmy, kdo nehraje Dračák ani Guild Wars a... zbytečně jsem z toho dělala vědu. Prezentovala jsem se před ním prostě jako dítě. No, stalo se.

Představ si, že čekáš vždycky to špatné
a myslíš, že nemáš problém se s tím smířit,
jenže nepřestávaj vířit
a na tvé srdce mířit
všechny myšlenky a strach, jak to dopadne.

A tak jsem si prošla novými schůzkami s muži z eDarlingu. Tentokrát to bylo podstatně zajímavější už jenom proto, že... mi o to tolik nešlo. Poznala jsem zajímavé typy, s některými něco ozkoušela, s některými jsem byla ráda, že jsme se třeba po dvou hodinách rozloučili, protože to byli hrozní tragédi, ale vesměs to byla dobrá zkušenost. Poznala jsem podnikatele s nádhernýma kočičkama, vojáka, který mě dostal svými historkami a přímým přístupem ke všemu - a vlastně to o něm jsem psala na začátku, že mi nasadil brouka do hlavy s tou rodinou a svatbou. Dál jsem potkala například hrozně milého ruského pilota, ale taky třeba blbečka, který ani ve svých čtyřiceti nevěděl, kam vlastně směřuje, co chce dělat a nic ho nezajímalo. Ale taky jsem ho ráda poznala, aspoň vím, kým se nikdy nechci stát.

Dávej si bacha, kdo tě vábí z mol,
kdo tě jedem opíjí a nutí snít.
Zkušenost tvoří pergelisol.
Chlad brání svalu začít hnít.

Až na začátku června se objevili dva muži, se kterými jsem tak přirozeně přestávala myslet na toho... týpka z práce. Oba byli zajímaví a když mluvili, byla jsem skutečně v místnosti duchem s nimi a neutíkala jsem nikam jinam za svými vzpomínkami. A to pro mě bylo nemsírně vzácné a nové.
Ani jednoho z těch dvou jsem nepoznala přes eDarling a oba byli starší, než co jsem na seznamce hledala. Ale bylo z nich poznat, že jsou mnou nadšení, že je baví, co jim říkám, ať už jsem jim vyprávěla o DrD, Marvelovkách, své kočce nebo zážitky z práce. No, možná je bavilo mě poslouchat taky proto, že bylo poznat, že mě doopravdy zajímají oni a že jim neprchám myšlenkami někam pryč.
A v půlce června jsem se rozhodla to s jedním z nich doopravdy zkusit. Začít zase s někým chodit a to doopravdy, ne proto, že bych chtěla vyplňovat prázdné místo, nebo proto, že bych chtěla přebít jiné city... ale proto, že mi s tím člověkem opravdu začalo být krásně. Jasně, celý červen mi bylo ještě smutno, prožívala jsem toho hodně, stále jsem se topila ve výčitkách a stýskalo se mi po té mé první opravdové lásce, po tom crashi, po tom neskutečně silném odzbrojujícím zážitku. Ale už to nebylo tak živé. Stýskalo se mi po něčem opravdu konečně uzavřeném, na co už jsem jenom tak mile vzpomínala, ale už to neprožívala. A čím dál víc jsem si užívala lásku a náklonnost svého nového přítele.

Nadešel čas.
Stojím tu s úsměvem v očistci zas.
Tentokrát ráda bych navždycky hořela,
s tebou v objetí v tom dýmu zmizela.

Hodně, hodně dlouho jsem ten vztah brala s rezervou, protože jsem nechtěla znovu říct "miluji tě" tomu nesprávnému a nechtěla jsem se jako v případě prvního mého vztahu spokojit s náklonností, obdivem a přízní. Nechtěla jsem odrážet jeho pocity, chtěla jsem procítit své vlastní. A tak jsem čekala. Dlouho udržovala vztah na úrovni nějakého milého dvoření a oťukávání se. Po dvou měsících jsem mu to ale stejně řekla. Že ho miluju. A myslím to vážně, tím jsem si jistá. Není to bláznivá láska hraničící s posedlostí jako s tím člověkem z práce, který mě úplně odrovnal, ale je to krásná láska. Zdravá a vášnivá. Znovu usínám s myšlenkami jen na toho jednoho, vybavuji si jeho tvář a jeho rysy, modré oči a krásný hlas. Každý den usínám s myšlenkami na něj. Jsem zamilovaná a šťastně zamilovaná.

Chci milovat,
s vlky výt,
až tuhle propast překlenem,
až svět sežehnem plamenem,
já chci tě domů vzít.

Nicméně trvalo mi dlouho, než jsem do tohohle bodu dospěla, a bude trvat ještě dlouho, než bude můj život zase úplně normální. A to stále nechávám stranou práci, školu, bydlení, přátele... a řeším jenom ty posrané milostné vztahy. Život má tolik aspektů a tolik možností a děje se toho tolik... že alespoň o té nepatrné části jsem napsat musela.

Na týpka z práce nezapomenu. Mám na nástěnce vyvěšený stále papírek s jeho telefonním číslem, protože mi to přijde jako fajn suvenýr - jako dobrá vzpomínka na to, co mě dovedlo až sem. Bez něj bych se asi těžko dostala ke svému současnému příteli. Bez něj bych asi každého nad pětatřicet poslala do hajzlu s tím, že je to starý dědek. :D Natož pak s tetováním. Teď smýšlím jinak.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama