Říjen 2016

Glycinato

30. října 2016 v 13:00 | Baryn |  deník
Udělala jsem si IQ test ... naštěstí vyšel negativně.

V létě o zkouškovém jsem často přemýšlela o tom, co by mi na škole chybělo nejvíc, kdybych to nezvládla. Nebědovala jsem, co bych dělala, kam bych se vrtla, co bych si se sebou počala - nějaká cesta by se otevřela vždycky - ale spíš jsem přemýšlela, o co bych přišla a co by mi scházelo ... Dospěla jsem k názoru, že nic. Vyčerpávající a otravná praktika, stresující cvika, nudné přednášky, lavice a židle z nejtvrdšího možného dřeva, zbytečné domácí úkoly, ignorování počítačových technologií a lpění na osobním kontaktu, učení se periodické tabulky nazpaměť, nechávat se pochcat potkany, stížnosti, že škola nemá peníze, a zběsilé nákupy mikroskopů za miliony, které nikdo nevyužívá, protože se všichni bojí, že je rozbijou. Ne, nic z toho by mi nechybělo, ale až teď, když jsem se v říjnu vrátila do školy, mi došlo, že jsou věci, drobnosti, po kterých by se mi asi vážně přeci jen stýskalo.
Tak třeba nápis "Toto není výlevka" nad každým umyvadlem. Klub jménem "Chladič" v podzemí u mrazáků. Nebo staří nabubřelí profesoři dávající okatě najevo, jak je otravuje nás učit, vyprávějící historky, s kolika nositeli Nobelovy ceny měli tu čest večeřet (nebo spíš kolik nositelů Nobelovy ceny mělo tu čest večeřet s nimi). A to tónem dávajícím najevo, že je s každou přednáškou ochuzujeme o podobný zážitek. Dobrá, to nezní jako věc, po které by se normálním lidem stýskalo, ale faktem je, že mi to k té škole neodmyslitelně patří. Stejně jako trička s upraveným logem Supermana, tak aby tam místo S bylo Š, a nápisem "Škrkavky". Nebo hlášky typu "Ideální chemik by měl mít čtyři ruce. No ony by stačily tři, ale to by nebylo symetrické." Stýskalo by se mi po uctívání našich školních model Arabidopsis thaliana a Drosophila melanogaster ...


Moje cédéčková sbírka: Fairy - Vinterverv

26. října 2016 v 14:00 | Baryn |  Metal
*omlouvám se za neaktivitu - hlavně co se komentování týče - mám toho nějak víc, než jsem čekala, ale pokusím se vše dohnat o víkendu ... opravdu se omlouvám*

Můj původní nadpis byl
FAIRY! Neohrožená melancholická víla smrti nesoucí na svých temných křídlech poselství konce světa ...
Který mi přijde výstižnější a ve všech ohledech vhodnější ... sám o sobě nejlépe popíše atmosféru poměrně zajímavé hudby, o které hodlám dnes psát. A přesto nakonec zvítězil můj trapný smysl pro řád a pořádek, a tak pokračuji jen ve "své sbírce cédéček".
Nicméně Fairy jsou uskupení, o kterém bych plná dojmů napsala i bez cédéčka. Relativně nedávno jsem měla tu příležitost je vidět naživo v jednom zaprděném pražském klubu EXIT-US, o jehož existenci jsem neměla ponětí, dokud mě tam nepozvala kámoška s tím, že má koncert. Ne, ona není z Fairy, je z Phoenix in Fire, což je taky úžasná skupina s potenciálem, ale zatím bohužel žádné album nevydala a zas tak moc naposlouchané je nemám ... no, do Péčka času dost. *mrk mrk*
Fairy je výstižný název. Víla ... Neznám jejich první album, takže hodnotím podle tohoto novějšího, Vintervervu, a můj dojem je zatím takový, že skupina sází víc na tu melodickou část než na rockovou. Jsou asi tím nejměkčním a nejjemnějším, co zatím ve své sbírce mám (i když Lovelorn od Leave's Eyes je do určité míry konkurencí).

Vím, že fotka je tragická, ale lepší nemám ... v tom klubíku to poměrně jelo, i když nás tam pařilo tak dvacet ... Je to vlastně vtipné, neboť tam ten večer vystupovaly čtyři skupiny, a já jsem si docela jistá, že si dělaly fanoušky navzájem. Takže já a přítel a ještě nějaká asi tří-čtyřčlenná banda, kterou tam přitáhly holky z Phoenix, jsme tam byli jediní neskupinovci. Na druhou stranu to mělo své neobyčejné kouzlo, neboť pařit na Phoenix právě vedle lidí z Fairy, to bylo k nezaplacení. Asi jako když jsme na Cruadalach blbli s Arch of Hell, ale to je jiný příběh ...


5.10. 2016 Exit-us, Praha


Když hodnotím podle vzhledu ...

23. října 2016 v 17:04 | Baryn |  deník
Nějak podezřele často teď narážím na články o tom, jak je příšerné, že lidi soudí ostatní podle vzhledu. Asi jsme čím dál víc povrchní a nebo vztahovační ... prostě příšerní! Fuj.
Podle mě souzení "knihy podle obalu" k životu patří. Je přirozené, že si člověk řekne "Je ten je hezký, je ten je hnusný", a nemusí si k tomu domýšlet nic víc. Vidím zásadní rozdíl mezi "posuzováním" a "odsuzováním". A vím, že to není jen otázka krásy, ale i otázka stylu - jako metalistka bych mohla vyprávět ... ale to teď řešiit nechci, protože dneska mám tu potřebu zaseknout se prostě jen u krásy. Nebo spíš u toho, jak ji vnímám já. Šíleně moc lidí mi říká, že nedokážu ničí vzhled ohodnotit kladně (respektive říkají "Pro tebe je každý hnusný"). Neřekla bych, že je to pravda, ale na druhou stranu vím, že fakt nechodím po ulicích a s přiblbým úsměvem neříkám každému na potkání, jak je nádherný.
Mám tendenci takhle hodnotit hlavně herečky a zpěvačky. Zpěvačky prostě z toho důvodu, že hudbou žiji, a tak stále objevuji a poznávám nové tváře, herečky zase proto, že když už se dívám na film nebo seriál, tak si ho chci nějak užít i vizuálně. A ve chvíli, kdy se v roli ženy, která měla být oslnivě krásná, objeví nějaká průměrně vyhlížející herečka, tak je jasné, že nadšená z toho nejsem. Jako když Meryl Streep hrála Sofii nebo když Clémence Poésy hrála Fleur Delacour. Ani jednu z těch hereček bych neoznačila za "šerednou", ale zároveň v nich ani ty oslnivé krásky nějak nevidím. Problém je, že tohle je všechno subjektivní. Tak se můžu vztekat, jak chci, a stejně se najdou lidi, kteří budou opěvovat jak krásu Meryl, tak krásu Clémence. I když si však moc dobře uvědomuji, jak moc tohle závisí na názoru a pohledu konkrétního člověka, mám stále tu potřebu hodnotit ... prostě to ve mně je.
Zároveň si říkám, že opravdu krásných lidí - tedy těch, které za krásné považuji já - nevídám zase tolik. Svět jimi zamořen fakt není, a tak je přirozené, že nějakými slovy chvály, co se vzhledu týče, hodně šetřím. Šetřím si je na ty, kteří za to stojí.

Můj přítel mi nedávno řekl, že má vážně problém nějak objektivně zařadit člověka, když o něm řeknu, že je hezký nebo ošklivý, protože mám prý tu hranici šíleně šouplou ... tedy tím směrem, že hezká je jen Hürrem (postava z Velkolepého století, hraje ji Meryem Uzerli) a všechno ostatní je odpad. Samozřejmě to myslel ze srandy, trochu, ale vím, že občas mám taky sklon všechny šmahem zařadit mezi ty "nepěkné", takže ...
Požádal mě o sestavení jakési ... škály ... abych mu očíslovala nějaké celebrity od 1 do 10 a on se podle nich tak mohl řídit. Přišlo mi to jako geniální nápad, zvlášť, když si tak libuji v dělání všemožných seznamů a přehledů.
Škálu jsem zpracovala a Hürrem zařadila na její vrchol. Přiřadila jsem jí číslo 1.
10 je tedy u mě nejhorší.

Škálu přidám i sem, najdete ji v celém článku, a tak ještě jednou upozorňuji, že je to MOJE hodnocení, a tudíž se fakt nemusí shodovat v žádném bodě s nikým vás. Stvořila jsem ji, aby tedy měl přítel jasno v tom, co mé hodnocení znamená. Zároveň jsem zpracovala pouze ženskou verzi, neboť u mužů tolik vybíravá nejsem ... tam je mé hodnocení naprosto jednoduché o pouhých čtyřech bodech:
můj přítel - Severus Snape a jemu podobní záporáci (jako třeba Loki) - průměrný zbytek - Zeman a jemu podobné zjevy (jako třeba Jabba)

Ještě jedna připomínka - radši: Nebrala jsem v potaz ani trochu sympatie k daným celebritám, které mi posloužily jako stěžejní body v žebříčku. Neuvažovala jsem, zda se mi líbí jejich hudba či herecké výkony, prostě jsem hodnotila pouze a jenom krásu. Jako ten nejpovrchnější člověk na světě.

Shadow of the Mad King u mě na blogu

22. října 2016 v 18:19 | Baryn |  grafika
Nastal podzim a s podzimem oslavy jednoho velice působivého svátku. Někteří z vás možná mají na mysli Halloween, takovou tu vtipnou tradici, při které se všechny holky převléknou za Harley Quinn, kluci za Jokera, a jdou chlastat ... totiž koledovat, jistě.
Ovšem tak tomu není. Byť Halloween je určitě úžasný, dokonalý a zajímavý, já, jakožto pravý Čech, slavím pouze Stín šíleného krále. Nebo možná "zastínění", aby to znělo více jako událost. Ovšem je to zastínění nás, naší mysli, našich životů, snů a tužeb šílenstvím a cukrem.
Svátek, při kterém každý Čech pronikne do svého nitra, vyhrábne z něj to nejdepresivnějí, a udělá si z toho ... srandu, řkeněme. Ano ano ...

Dobře. Kecám. Shadow of the Mad King je guildwarsovská obdoba Halloweenu, ovšem stylová, jak to jen jde. A jelikož jsem už několikrát psala, že zajímavé události v GW2 nemohu ponechat beze změny designu, dodržím to i v tomto případě. Nicméně tento zeleňoučký design je "festivalový", což znamená, že ho tu mám, dokud šílený král neodejde. Někdy začátkem listopadu sem opět šoupnu Rising Flames.


12.10. 2016 ... under MoonSpell, under Satanae ...

20. října 2016 v 15:00 | Baryn |  deník
Jestli jste měli někdy v životě pocit, že vás zavázali do pytle, hodili do sauny a píchli do vás nějaké zatraceně účinné drogy, po kterých je svět barevnější a temnější zároveň, a po kterých vám vše přijde dokonalé, že vás to donutí přemýšlet nad koupí hrozně nehezkých a obyčejných triček za 400Kč, pak si možná dokážete představit zlomek toho, co jsem prožívala. Zlomek.

Že v klubech je vždycky nehorázné vedro máme ozkoušené, a tak jsem přetrpěla cestu chladným městem v sukni, jen abych se pak neroztejkala při koncertě. Plán moc nevyšel, neboť v klubu asi pustili topení naplno - aby ti chudáčci metlošci v tom kotli nezmrzli - a samozřejmě tomu napomohl náš oblíbený sardinkový efekt.

Na předskokanech, hlavně na těch prvních, to však tak zlé nebylo. Většina lidí si nejistě postávala opodál, a tak vpředu byl výjimečně i nějaký snesitelný životní prostor. Zahajovali Eleine [ilajn], což je spolu s Myrath asi to nejlepší, co může orientální metal nabídnout.



Střepy života

19. října 2016 v 15:43 | Baryn |  deník
Tak jsem zpátky, nemoc odezněla ... tedy trochu ... Stále to není úplně ideální, ale myslím si, že horečky jsou pryč. Kašel a silná rýma se mě drží dál, ale dnes už jsem po dlouhé době šla i do školy a přežila jsem. No, popravdě jsem tam celý den nevydržela, neboť se mi ráno na anorganice udělalo trochu zle. Ale to možná bude tím, že na nás ten dědek vybafl s nepříjemnou zprávou, že zápočet bude už 9.11. (což dává perfektní smysl, když zápočtový týden je v půlce prosince, ano, moc chytré, dědo). Čekají mě tedy dlouhé večery s periodickou tabulkou. Mým cílem je naučit se ji nazpaměť a lituji, že jsem s tím nezačala už na gymplu. Heh, vždycky, když se řekne "periodická tabulka", tak si vzpomenu na obrázek:

Výsledek obrázku pro periodic table tetris


Báseň: Shout Suffer

14. října 2016 v 14:00 | Baryn |  Výtvory: kresby, malby, básně apod

Měla jsem při Biochemii takový básnický záchvat. Ne že bych cíleně nedávala pozor, spíš ten dědula má ve zvyku všechno opakovat stokrát, a tak, i když se ta Biochemie tváří hrozně nabitě, jsem látkou popsala jen jednu A4. A jen z jedné strany! Všechno ostatní byla zbytečná opakovací výplň, místo které jsem tedy psala následující básničku. Vlastně jsem původně psala ještě cosi o Krebsově cyklu, a ano, měla to být rovněž velice umělecká báseň, ale ta mi přijde nepublikovatelná. Celkově se mi zdá, že jsem se ve psaní básní hrozně zhoršila, a tak následující tvorbu můžete spíš brát jako takový chabý rozjezd, kterým se vracím opět k básnířství, než jako plnohodnotný skvost, který bych zde hrdě dávala na odiv.

Co se názvu týče, můj prvotní nápad byla prostě jen "Nekromancie", ale hned, jak jsem ten nadpis použila, mě pro "Nekromancii" napadlo něco lepšího, co vám sem tedy časem snad rovněž přihodím.
A tak jsem čórla název z Guild Wars.
Tak to bylo v té reklamě ne ... Když nevíte coby, najdete to v ... to bylo vlastně Obi, tak nic.


Slyš mě.
Neb co křičím, jsou vzdychy země.
Co cítím je bolest světa.
Tak slyš mě.
Plaz se, prileť ke mně.
Z života bol a po něm veta.

Křičím já jména vaše.
Staří bratři padlí v boji.
Žádný nemá duši svoji.
Mrtví, co se probouzejí.
Mrtví, co mě neopustí.
Nač tak skleslí, moji hosti?

Povstaň! A bojuj tak jak dřív
Snad netoužíš najít klid?
Povstaň! A opusť mír,
ráj a naději na úsvit.

Vyslyš mě.
Neb co já žádám, oddanost je.
Po čem toužím, zajde se mnou.
Tak slyš mě.
Smrt se opakuje.
Umřít znovu a ještě jednou.

Trp! a s úsměvem jako kdysi
rozšiř řady padlých mých
Trp! a v hávu noční můry
jak ti shůry
mozek zbaven vzácných rýh.
Mozek propad duším zlým.


Ehm ... ten konec, to jsem asi myslela zase na Neurobiologii nebo já fakt nevím. :D



Nevím, co mám psát ..

12. října 2016 v 12:00 | Baryn |  deník
Asi se mi nepodařilo dostatečně do předchozího článku nacpat to, co jsem zamýšlela sdělit, a už vůbec ne stylem, jakým jsem to zamýšlela sdělit, i když musím uznat, že mě to stále bavilo psát. :D
Nicméně mám dojem, že jsem nebyla v tom článku úplně pochopena ... Asi už se přestávám vyjadřovat srozumitelně - ta škola na mě má špatný vliv. No naučte se správnému vyjadřování, když půlku předmětů se drtíte nazpaměť jen latinu, a druhou půlku zase jen zkratky! A to jediné, k čemu se dostanete doma je "Nežer kytku!", aneb duchaplné rozhovory s kočkou.



Ještě hustější a brutálnější metal

11. října 2016 v 0:52 | Baryn |  Metal
Popravdě mám rozepsaný o trochu náročnější a zajímavější článek než tento ... ale je asi tak náročný, že jsem se v něm nakonec sama ztratila. Bylo to cosi na způsob těch mých deseti supr čupr zajímavých věcí o mně, až na to, že v podstatě formou stížností ... Jenomže já jsem člověk od přírody stížnostňomilný - zkrátka stěžuji si na vše, co se vymyká mým představám o dokonalosti - a tak jsem se v tom nakonec ztratila, neboť od původního tématu jsem utekla kamsi do háje ... A tak, než se z háje zase vyhrabu, přidám mezitím takové trochu odlehčující články ...

Co se názvu týče, asi lze vyvodit, že i tenhle článek se nějak elegantně dotkne hudby, avšak nebojte, tentokrát vám nebudu vnucovat žádnou skupinu. Zatím ... zatím to neplánuji, ale možná se k tomu dostaneme - známe mé utíkací myšlenky.
Jen jsem se potřebovala písemně zamyslet nad tím, jaká je vlastně ta hustá metalová image. Co dělá metal metalem a kam až ho lze vybičovat.
Vlastně mě k tomuhle oklikou přivedli nějací normální lidé, kteří na Youtube přidali video, ve kterém to malá holčička rozjíždí death metalovým chrapotem (growlingem), s popisem typu "Tahle malá ví, jak na heavy metal". A tak jsem se zamyslela nad tím, jaké jsou vlastně rozdíly mezi heavy a death metalem ... Krom toho, že heavy metal neustále opěvuje metal a death metal neustále opěvuje ... no vlastně ani tak ne smrt, jako spíš cokoliv brutálního a odporného, když už tomu tedy přes to chraptění rozumíte. Tím nechci ani tak moc tyhle žánry schazovat, jako spíš vypíchnout určitá klišé, která jsou bohužel často pravdivá ... Celkově ta rocková a metalová scéna je plná klišózních věcí... ale dokud nás to baví ...

Když to vezmu už jen po té vizuální stránce, co lze spatřit ve videoklipech ... Jeptišky, které se podřezávají nebo si to rozdávají v nějakém polorozbořeném kostele, ať už spolu nebo se samotným papežem, ztělesnění satana či samotné smrti, vzývání a uctívání, obětování a sebeobětování, temné napodobeniny výjevů z bible, chladné moře a záběry pod vodou, zbořené domy, pohřby, záběry na oltáře, svíčky, pití krve, pojídání orgánů nebo hraní si s nimi, případně vtělení se do upírů a vlkodlaků, hodiny naznačující, že nikomu nezbývá dostatek času, symboly z kabaly a bible, podříznuté nevěsty, a když ne podříznuté, tak alespoň zhrzené a naštvané, a celkově dívky v bílé jako symbol nevinnosti v kontrastu k tématu a hudbě, ideálně ještě páchající sebevraždu, dále blázince, dlouhé cesty - až bloudění - lesem, duchové, nemrtví a mrtví ... a prsa. Hodně prsou.
Skupiny se předhánějí v tom, kdo tyhle klasické symboly zneužije (tedy použije, pardon) tím děsivějším a působivějším způsobem ...


Sefírka leze, kam nemá

9. října 2016 v 21:38 | Baryn |  Chmelík
Pafifka si čtrnáctý měsíc života užívá, jak to jenom jde, a tak za sebou má nejen první šlehnutí jako většina mladých dospělých (aneb sledovat kočku, jak si hraje se šantou je vskutku boží), ale také mnohé jiné zajímavější experimenty jako uschlý ananas nebo vadnoucí karafiáty. Ještě z ní jednou bude pěstitelka.
Ale jelikož je to zároveň pořád takové zvědavé koťátko, tak většinu času tráví vymýšlením, kam všude může zalézt. A tak se naučila vyskočit na kuchyňskou linku, vlézt do dřezu i umyvadla, rozvalit se ve vaně a skrýt se za gaučem nebo vlézt do něj a ideálně se ještě zachumlat do peřin, které jsou v něm složené ...
Ani jedno z toho sice nijak zvlášť nevychvaluji a neschvaluji, ale když se na to chlupatíčko kouknete, můžete se na to zlobit ...?