Když bylo mi hodnotil češtinu, takže mně češtinu byl odejit smysl

10. ledna 2017 v 19:27 | Baryn |  deník
Dobře. Fajn. Já si ráda dělám srandu z toho, jaký jsem "gramatický nácek", protože češtinou prostě žiju. Nejsem neomylná, to není nikdo, ale jakési obecné povědomí o tom jazyku zkrátka mám, a tak jsem citlivá na určté hrubky... jako třeba "vydět" nebo "mislet". To jo, drásá mi to oči, hrubky jsou prostě... no, nechutná záležitost, co si budeme povídat. Pro mě je to asi jako pro vás, když se díváte, jak někdo ničí to, na čem vám záleží. Bábovičky na písečku... nebo vztahy... to je prostě jedno. Na druhou stranu opravdu nemám potřebu vtloukat za každou cenu pravidla pravopisu do hlav lidem, kteří o to očividně nestojí, nestuduji nadšeně facebookové diskuze a nepíšu ke každému komentáři jízlivé opravy. Vlastně neopravuji téměř nikoho, protože to sama nemám ráda, pokud si o to tedy dotyčný neřekne... Tím nemyslím to zákeřné "řekla sis o to (svou debilitou)", ale opravdu žádost o kontrolu pravopisu.

 

Elfika - něco modrého do nového roku

8. ledna 2017 v 20:54 | Baryn |  Metal
Původně jsem plánovala jako další článek něco více vánočního, třeba fotečky stromku, který padl v bitvě proti dvěma zvědavým kočkám, nebo fotky dvou zvědavých koček, na které padla únava... nebo cokoliv jiného zvědavého v kombinaci s něčím padajícím (prosím, žádné vtipy o Alexandrovcích), ale nakonec přicházím s něčím méně "jinglebellish" a víc modrým. I'm blue da ba dee da ba di... Na stránce České blogy jsem toto své pekelné království (vzniklé čistě za účelem podpory nekromancie a šíření roztomilých fotek kočiček) zapsala do sekce "hudba" (protože hesla "kočičky" a "nekromancie" tam jaksi nevedou), tak by bylo fajn vydat zase jednou něco hudebního. Asi bych to mohla zařadit do "své cédéčkové sbírky", ale daleko víc zvažuji zapsání do "zážitků" (jen kdybych tu takovou rubriku měla). Neboť ten zážitek, byť kratičký, mě vskutku pobavil a potěšil. (To, že píšu, že zážitek je kratičký, fakt neznamená, že ten článek je krátký, však mě znáte...)


Der Weg ist nie das Ziel, nur ihn allein hab ich erreicht...

31. prosince 2016 v 23:58 | Baryn |  deník
...aneb šťastný nový rok 2017!
Za okny je tma a mlha, viditelnost je tak tragická, že nevidím jediný záblesk ohňostroje... no možná je to také tím, že to, co tady venku bouchá, nejsou ohňostroje, ale jen petardy... nebo taky ne a vypukla nám třetí světová, která se chytře maskuje za zvuky každoročního silvestrovského pozdvižení... Protože to je přesně to, co každá válka potřebuje. Vypuknout tajně.



Tři články za prosinec... tomu říkám rekord. Ne zrovna pozitivní rekord, ale i ten negativní se počítá. Zítra budu muset být aktivní, neboť jak na Nový rok, tak po celý rok, znáte to... Bohužel si nikdy ke konci roku nepamatuju, co jsem na předchozí Nový rok dělala, a tak nemůžu potvrdit, zda to funguje, ale pro jistotu... Předpokládám, že nikoho má aktivita neurazí... A pokud někoho urazila má neaktivita, hluboce se omlouvám, ale zkrátka nebyl čas, neznamená to, že bych se někomu úmyslně vyhýbala... ba naopak na většinu vás myslím a říkám si "co je asi nového" a "kdy já retard se taky dokopu na ten blog". Dnešní noc je onou nocí.

Teď už je to s tím nedostatkem času vlastně i pravda, nešlo jen o mou lenost. Svátky jsou vždycky hektická záležitost... krom odhánění koček od stromku jsem se věnovala dalším čistě tradičním vánočním aktivitám s rodinou... aneb učila jsem mamku hrát Guild Wars.
Vlastně to tvrzení, že jde o mou klasickou vánoční činnost, není tak přehnané, neboť někdy o vánočních svátcích dostala má nejstarší guildwarsovská postava dárek k prvním narozeninám. Aneb vznikl přesně před rokem. Všechno nejlepší k narozeninám, můj nejdražší Zale, nekromante políbený Lyssou...


Byly to krásné Vánoce. Samotný ten jeden večer byl velmi příjemný, jen ta atmosféra na mě z těch nazdobených obchoďáků a křivého stromku na českobudějovickém náměstí nedýchla. Pečení cukroví jsem taky použila jen jako výmluvu pro vypnutí mozku ve škole... a dárky jsem sehnala až někdy 22.12. Dobře já.
Nakonec ovšem s povaleným stromkem (dobrá práce, chmelíci, děkuji!), písničkami Therionu místo koled a focením načančaného křiváka na náměstí to byly metal christmas, jak se patří. Ani jsme k tomu nepotřebovali pozéry Within Temptation s jejich halloweensky laděnými Vánoci - vskutku inovativní postoj, nicméně poté, co se z nich staly komerční děfky, už beru všechno, co spáchají, s rezervou... aneb "ha ha, to jsme se vážně pobavili".

Výsledek obrázku pro within temptation black christmas

...Což rozhodně ani trošinku, ani trošilininku nevykrádá Powerwolf style...

Výsledek obrázku pro powerwolf

A ano, tento článek možná nemá hlavu ani patu... no hlavu asi ano, ale jestli se dostaneme k patě, to uvidíme... zkrátka chci do tohoto článku vtěsnat co nejvíc svých dojmů a postřehů, chci shrnout tento rok, chci, aby to bylo k něčemu.

Teď se ale cítím trapně, že si z Withinů dělám takovou srandu vzhledem k tomu, že asi před čtyřmi, pěti lety jsem Vánoce trávila s jejich drsnou koledou "Gothic Christmas". Jenomže letos to chtělo opravdu něco decentnějšího.
Když jsme u toho, letos se do metalových Vánoc opřela výrazně i Lacuna Coil se svým projektem "Naughty Christmas", který určitě stál za to, jen nevím, v čem spočívá... asi nějaká píseň.

Výsledek obrázku pro lacuna coil naughtychristmas

No dobrá, vraťme se od hudby k původnímu poselství tohoto článku... Krom podprahových reklam typu "poslouchejte metal" a "hrajte Guild Wars" jsem vám chtěla popřát co nejkrásnější nový rok, spoustu pohody, zajímavých zážitků, zdraví, štěstí... slovník spisovné češtiny... To jen tak ze srandy, chápejte, jsem nevysraná vydra, totiž zamindrákovaný ubožák a chudák. Aneb stala jsem se členkou spolku českých grammar nazis, facebookové skupiny CHUDÁK ČEŠTINA. Ne že bych tady tu skupinu propagovala. Dle mého mínění je skvělá, ale ne pro každého. Respektive není pro ty, kdo nejsou schopni uznat chybu...


Lidovat je chybské... Totiž... však vy víte.
Přeji vám do nového roku tedy ještě jednu věc, kterou moc lidí nepřeje... schopnost uznat, že se mýlíte, svěsit pokorně uši, nechat se opravit, přijmout cizí kritiku... a nezhroutit se z toho, nýbrž jít vesele dál a poučit se ze své chyby.

Sama jsem byla hrozně nabubřelý hňupík, který nepřipouštěl, že by se mohl někdy taky mýlit. Ne co se češtiny týče, tam jsem si nechala poradit ráda, ale třeba taková politika nebo hudba... dřív bylo peklo se se mnou o něčem dohadovat, tak doufám, že už snad umím uznat, že se mýlím. Někdy to není na škodu. :)


Tenhle vtípek jsem sem vložit musela. Málem už jsem zapomněla, ale milý 9gag mi opět osvěžil paměť. Bylo to tuším už někdy na začátku roku 2016, kdy namachrovaná Brazílie v mistrovství světa ve fotbale (pořádaném v Brazílii) dostala nakládačku 1:7 od Německa.
Brazílie měla tým plný hvězd, ale Německo mělo skvělý tým... to by mohla být vlastně dobrá poučka, jak je důležitá spolupráce.

No dobrá, to máme za sebou tu vtipnou část.
Jenomže pro mě zanmenal rok 2016 pravý opak... Velice brzy jsem mu přiřkla označení, které mu podle mě po právu náleží... Rok nářků, smrti a utrpení. Ne, ne z osobního hlediska. Nemám si nač stěžovat. Mám milující okolí, možnost se vzdělávat, nemám hluboko do kapsy... a mám úžasné přátele na blogu. :) Hodně lidí by mi závidělo tyhle každodenní maličkosti...
Jenomže život není jen o těchhle osobních hezkých požitcích. Život je mnohem plnější a barvitější, plný umění, plný vzorů, které umírají...


Na začátku roku zemřel Alan Rickman, herec, který do mého pubertálního života vnesl představu mého vysněného "idola". Na konci roku zemřela Carrie Fisher, princezna Leia, hrdinka mého dospívání.
Spadlo letadlo s Alexandrovci, úžasným sborem, který jsem mohla vidět naživo a vychutnat si tu mohutnou sílu, jakou dokáží lidské hlasy vyvolat... Zemřel David Bowie - a ač jsem nikdy jeho fanynkou nebyla, uznávám jej pro to, kolik toho do hudby vnesl. Zemřel Muhammad Ali, boxerská legenda, kterou jsem znala z dokumentů a filmů, dále Leonard Cohen a George Michael, také úžasní umělci. Zemřel Umberto Eco, spisovatel, který napsal Jméno růže, román, který se mě dotkl natolik, že jsem podle něj vymýšlela dobrodružství na dračí doupě. Zemřela Věra Čáslavská, pro mě asi nejslavnější gymnastka, a zemřel i Bud Spencer, na jehož filmech jsem vyrůstala.

Jak my, příznivci GPS systému a LED diod, říkáme: RIP in peace...

Rozpadli se Rhapsody of Fire, jedna z nejlepších power metalových skupin.
Leaves Eyes se dost hnusně rozhádali v dubnu se svou úžasnou zpěvačkou Liv Kristine poté, co ji za jejími zády v podstatě vyšoupli ze skupiny, aniž by měla ponětí, že se něco chystá. Support Liv Krsitine <3

Fotka uživatele Liv Kristine.

Lidi říkají, že jediný přijatelný "duckface" je ten od Simone Simons... já říkám, že je to tento od Liv Kristine.

Výsledek obrázku pro simone simons duckface

Ale jelikož je to vtipná fotka, vložím ji sem též... Simone Simons je zpěvačka symfonických titánů EPICA. :)
A ano, zkrátka potřebuji tou tragickou částí prokládat něco vtipného a pozitivního...
Jenomže odchodem Liv Kristine z Leaves Eyes nekončím...

Sirenia dala sbohem Ailyn, velice zajímavé sopranistce, a vydala podprůměrné, téměř popové album Dim days of Dolor. Dobrá, Sirenia měla vždycky k tomu popu sklony. Ne tak jako Within Temptation, kteří prostě zahrnuli pop orchestrem a ukradli si ten žánr pro sebe, nýbrž po svém, takže vnutili pop do metalu... a evidentně jim to taky funguje, i když mně se to moc nelíbí. Nicméně alespoň přibrali na palubu zpěvačku Emmanuelle, která by mohla vnést do skupiny zase o něco lepší zvuk, nádech a atmosféru. Mohla by...

Výsledek obrázku pro sirenia emmanuelle

Eluveitie se rozloučili s Annou Murphy, niněristkou a zpěvačkou, která byla jediným důvodem, proč jsem je poslouchala.
A Epica vydala naprosto hrozné album The Holographic Principle, které ztratilo veškeré kouzlo, sílu a myšlenku, se kterou Epica vyrukovala na začátku a se kterou si prorazila cestu na vrchol... Dobrá, uznávám, že myšlenku neztratilo, spíš naopak, vyhortilo ji do radikálních rozměrů. Vždycky jsem tvrdila, že politika do hudby nepatří. Zpívat o 11. září, Syrii a terorismu a válkách obecně mi nikdy nepřišlo nijak atraktivní... ne v podání Epicy. Je rozdíl mezi tragédií popsanou elegantně v metaforách a surově předloženými odzpívanými fakty. Taky vám to přijde tak násilné?
No dobrá, když to vezmu do důsledku, album samo o sobě není hrozné, ale na poměry Epicy mi přijde až neuvěřitelně špatné.
To stejné platí pro The Last Stand od Sabatonů... jestli se na každém albu najde jedná dobrá písnička, je to hodně.

Výsledek obrázku pro epica the holographic principle

Výsledek obrázku pro sabaton the last stand

Výsledek obrázku pro sirenia dim days of dolor

Nicméně artworky jsou to pěkné, tak alespoň ta grafika se zlepšila. :D
Což tedy potvrzují nejenom výše uvedené skupiny, ale vlastně všichni interpreti, kteří letos něco vydali... Hudebně bych o těch všech albech řekla to stejné... nic přelomového, co by mě zaujalo... ale ta grafika, ta grafika!


Což mi připomíná, že vám také všem chci moc poděkovat za milé komentáře u předchozího článku a pochvaly designu. :) A líbil se mi postřeh některých z vás, že zatímco můj design působí pekelně, ten pro Pythu zase andělsky. Záměr to nebyl, ale máte pravdu. :)

Nicméně už je asi na čase ten článek ukončit. Ještě jednou vám přeji jen to nejlepší do roku 2017.
Na jedné FB stránce s překlepy a přeřeky kdosi zmínil "PDF 2017", tak abych moc nekradla, zde máte ode mě nikoliv PDF, ale PNG 2017. :)


Naše spokojené kočičky, Sefírka a nový přírůstek Ciri. Obě v klídku dřímající o Vánocích. :)

Šťastný nový rok a užijte si Nový rok! :)



Jo a abych vysvětlila nadpis... to by bylo, abych já horlivě něco nevysvětlovala... Ehm, víte, jak se můj blog jmenuje Per Aspera Ad Aspera? No možná nevíte, zjistila jsem, že většina lidí to neumí vyluštit a přečíst, když je to napsané dohromady v tom odkazu. :D Ale jmenuje se tak! :D
A to vše jen díky slavnému citátu od bůh ví koho Přes překážky ke hvězdám: Per Aspera ad Astra... a díky mému oblíbenému hudebnímu projektu ASP, který z toho stvořil skvělou německou píseň... no hádejte, s jakým jménem asi...


A ano, nadpis je citát z té písně: Cesta není cíl, jen jeho samotného jsem dosáhl... (a třeba to taky znamená něco jiného, má němčina je trochu zaostalá...)

To abyste taky měli něco k novoročnímu poslechu. :)
 


Design pro Pythonissu

20. prosince 2016 v 12:58 | Baryn |  grafika
Posledně, když jsem "odumřela", bylo to asi na dva týdny a hrozně jsem se omlouvala, že to bylo fakt šíleně dlouho... a teď je to kolik? Měsíc? Mé odumírání se zhoršuje. Naštěstí existuje velice jednoduché vysvětlení: Co bych to byla za nekromanta, kdybych nepodstoupila čas od času nějaké to oživeníčko...? Nějaké resurrection by erection... No dobrá, to ten pravý důvod asi nebude, neboť mé nekromantské schopnosti se vztahují jen a pouze na Guild Wars, takže... za to může design. Ano, design, to je zlo! Ale ne ten pro Pythonissu, jak jej inzeruji v nadpisu, nýbrž pro mě. Plánovala jsem velkolepý comeback s novým zimním designem, ale jak vidíte, jaksi tu k žádné změně nedošlo. Proč? To je prosté jako napsat správně "samozřejmě" (a ano, stejně jako "bizarní" se to vskutku píše bez "d"). Když jsem tvořila své předchozí veledíla Bloodstone a Rising Flames, nechala jsem se velice volně inspirovat právě GW (čtěte: vyčořila jsem, co se dalo, a vše stvořila ze screenshotů), konkrétně novými zónami: rudým Bloodstone Fenem, kde i obloha je zbarvená dočervena a ve vzduchu levitují útržky rubínových skal, a ohnivým Ember Bayem z epizody Rising Flames, kde země je proměněná v uhel, skálami protéká láva a nad tím vším se tyčí sopka s několika vytesanými lebkami... No nezapracujte to do designu! Teď do GW přibyla nová zóna, tématická, zimní. Bitterfrost Frontier. A já v ní viděla potenciál stát se hlavním tématem mého zimního designu zde. Ale... zatímco Bloodstone a Ember byly zóny nabité zajímavými útvary k prasknutí, Bitterfrost je jen... pustina. Zasněžené nic. Nepracuje se s tím úplně tak dobře, jak bych chtěla. Respektive nedá se s tím pracovat vůbec, protože ta zóna je nejen nesmírně nudná a prázdná, ale hlavně otravná, a tak mě přešla chuť s ní jakkoliv pracovat. Tudíž jsem se našatvala na celý svět a pozbyla chuti vrátit se na blog, protože, ano, stále nemám svůj zimní design.

Nicméně se stalo hodně věcí, o kterých bych psát vážně chtěla. Nemyslím si, že bych sem do Vánoc přidala úplně vše, co bych ráda, ale tímto vám dávám na vědomí, že se opět pokouším o návrat. Nicméně neslibuji, že se s vámi třeba za dva týdny opět na nějakou delší dobu neodloučím. Ostatně, čeká mě zkouškové.

Ale konečně sakra k nadpisu... Chtěla jsem se na blog vrátit s designem, a tak se vracím s designem. Jen ne tedy pro mě, nýbrž mým prvním designem na zakázku. Tedy, on není úplně první, ale je provní po šíleně dlouhé době. A kupodivu má i úspěch. Nastavený si ho můžete nyní prohlédnout už u majitelky Pythonissy a v celém článku sem přidám náhledy.
Pro Pytho byla radost pracovat. Sice zadání byl docela oříšek, ale zase mě to vcelku bavilo, když už jsem dostala nápad. Byla to zajímavá výzva zapracovat do takové trochu fantasy tématiky reálné fotky samotné Pythonissy, a to k tomu ještě zajímavě kontrastní: jedna smutná, druhá veselá.


Moje cédéčková sbírka: Gravity Kills - Superstarved

1. prosince 2016 v 10:00 | Baryn |  Metal
Začínám na sebe působit téměř nevděčně. Nedávno jsem u někoho na blogu četla jakousi promluvu do duše, že bez čtenářů jsme my blogeři vlastně jedno malé zbytečné nic. Vím to a vždycky jsem to věděla, ale nějak na mě ta skutečnost dolehla, a tak bych vám všem chtěla poděkovat, že tento blog navštěvujete, čtete, co zde píšu, ale hlavně že píšete naprosto úžasné milé a povzbudivé komentáře - k věci a se zajímavými názory a vtipnými připomínkami. Jsme vděčná za skvělou banud lidí, kterou jsem tady objevila ...

A tak je načase vás zase trochu odradit nějakou špetkou metalu ... heh

Gravity Kills (Anglie)

Od chvíle, co jsem se do vás snažila nahustit sympatické Good Girl Maggie, elegantní mix mezi Evanescence a Halestorm, uplynula už nějaká doba, a tak je na čase v mé sbírce pokročit. Tímto článkem tedy zakončím "Géčko", ale nebojte, můžete se těšit na "Háčko" a celý zbytek abecedy ... Věřím, že jste nadšení.
Aby to ale nebylo takové monotónní ... Zase nějaká zpěvačka, já ji zase přirovnám k Amy Lee, o hudbě opět napíšu, že je to mix mezi gothic a symphonic ... No, tentokrát nikoliv. Gravity Kills jsou docela unikát v mé sbírce.

A tentokrát rovněž potupně přiznávám, že nemám ani fotečku z koncertu ani žádný jiný bližší zážitek s touto grupou, neboť jsem je naživo dosud neviděla ... ani nevím, zda někdy v ČR byli. Vlastně o nic celkově nic moc nevím, čímž jsou rozhodně v mé sbírce taky unikátní.



Dort, který měl vypadat nebezpečně

29. listopadu 2016 v 10:09 | Baryn |  Výtvory: kresby, malby, básně apod
On ten název zní možná trochu víc filozoficky, než by měl, ale pravda je taková, že se zde žádné úvahy o nebezpečných dortech nedočkáte. Což mi teda mimochodem připomíná, že před pár lety jsem viděla docela zajímavou amatérskou parodii (existují vůbec profi parodie?) na Harryho Pottera, ve které Snape učil obranu proti jahodovým dortům. Voldemort a spol asi budou muset přejít na oříškové, vanilkové či čokoládové.

Zpět k tématu. O víkendu jsme slavili mamky narozky a ke každé správné oslavě patří dort. Problém je, že já a mamka jsme takový náš rodinný dortařský tým... a na tuhle akci mi jaksi týmový parťák logicky chyběl. Takže zatímco zbytek našeho milovaného rodinného jádra dostává "eňo ňůňo" výtvory, Valide se musela spokojit s tím, co jsem jí přichystala já sama. A ne, nepodivujte se nad výrazem "Valide", to je na dlouhé vyprávění, ve kterém bych se jen zamotala.

Měla jsem spolužačku, co svojí mamce říkala "Žába", by mě zajímalo, jak to vzniklo, ale to už se asi nikdy nedozvím.


Jo jo, je to v pořádku ...

25. listopadu 2016 v 13:00 | Baryn |  deník
Ani jsem si málem nevšimla, že se můj článek s "žebříčkem krásy" dostal na hlavní stránku blogu. Mimochodem má to nějaké pojmenování? Něco jako "Článek týdne" či "Hovadina hodná vystavování"?
A to jsem chtěla zveřejnit článek o tom, jak jsou tam stále samé ptákoviny ... asi ho egoisticky smažu a nebudu svůj článek ponižovat. Nemám to zapotřebí, pár lidí to zvládlo místo mě. :D


Báseň: Neprogramovaná zběsilá smrt

23. listopadu 2016 v 13:00 | Baryn |  Výtvory: kresby, malby, básně apod
Sedím si takhle na Fyziologii buňky ... a kupodivu dávám i pozor, neboť třeba na rozdíl od Biochemie, při které vznikla má předchozí báseň, mám Fyziologii buňky opravdu ráda. Je to jeden z nejzajímavějších předmětů, na který jsem kdy chodila - dost možná to bude přednášejícím, který rád každou věc obohacuje o své historky, historické pokusy a omyly, původní domněnky ... a celé je to takové propojené s dějinami vědy, což si moc užívám. Mimochodem, chodím na PřF UK v Praze, kdyby to někoho zajímalo ... a vzhledem k tomu, že už se tu spekulovalo, zda jsem z nějaké biologie v Brně, tak mi přijde vhodné to uvést. O svém oboru mám taky v plánu napsat zajímavý článek, velmi výživný, ale to až někdy jindy ...

Neprogramovaná zběsilá smrt

Vytrhnout srdce.

Oni lhali, že to nebolí
že rána se zahojí
jen musím trhnout prudce.
Pevně sevřít v ruce
A že žádný bol mě neskolí
Jsem z těch, co se nebojí.
Teď jen vzpomínám trpce.

Jsem jen stín.

Prorostlý životem i smrtí
Místo těla halda sutin
Nevěřím tomu, co už vím.
Necítím radost ani splín
Bez srdce nejsme ani krutí
Jsme jen nic a spousta dutin
zaplavené mokem krvavým.

Prorostlí hněvem zoufalým.


Zireael von Hotzendrof

21. listopadu 2016 v 12:00 | Baryn |  kočičky
Nakonec jsem "odumřela" na mnohem delší dobu, než bylo v plánu. Prodloužila jsem si to zhruba o týden a moc mě to mrzí. Výjimečně za to ani primárně nemohla škola, i když ano, ty úkoly z organické chemie jsou stále ohavně vyčerpávající, a ano, zápočet z anorganické chemie byl - cituji Jacka Sparrowa - hnus zrůdnost a ohavnost. Ovšem tentokrát za to mohlo především opravdu něco jiného, něco malého bílého a chlupatého.

Minulé pondělí, tedy před týdnem, jsem našla cestou z nákupu u popelnic zubožené malé bílé kotě. Zoufale mňoukalo, bylo vychrtlé a příliš malinké na to, aby přežilo krutou zimu venku. Asi další nevhodný dárek.


Versus Harry Potter

12. listopadu 2016 v 14:00 | Baryn |  deník
V hlavě mi zní už delší dobu píseň "Versus" od Moonspell, a tak jsem ji musela propašovat elegantně alespoň do názvu článku. Nicméně protentokrát to má i smysl. Už několikrát jsem se zamýšlela nad rozdíly slovenských a českých překladů Harryho Pottera, nebo ještě lépe řečeno nad tím, který je lepší. Zcela srabácky jsem dospěla k názoru, že slovenský překlad je lepší pro Slováky a český pro Čechy, nicméně stejně bych to tu chtěla nějak víc rozebrat.


Moje cédéčková sbírka: Good Girl Maggie se stejnojmenným albem

7. listopadu 2016 v 11:34 | Baryn |  Metal
Už je zase tady ... ne Hitler, ale můj starý design Rising Flames ... a cédéčková sbírka k tomu.
Jinak platí, že stále úplně největším množstvím času nedisponuji, tento článek mám v podstatě předepsaný už asi měsíc, zasáhla jsem do něj momentálně jen drobnějšíma úpravama. Chci tedy říct, že jsem naživu, a další aktivitu budu vykazovat asi až kolem 10.11. :D

Good Girl Maggie (Polsko)

Další spíše rocková než metalová skupina. Ten začátek abecedy holt mám o něco méně "heavy" než zbytek. Doufám, že to nikomu moc nevadí, ale co jsem tak pročítala vaše komentáře, stejně tady čistokrevných metalistů moc není ...
Třeba tady GGM bych doporučila lidem, které zaujali Evanescence ... ale samozřejmě úplně stejná hudba to není.

Na GGM jsem stejně jako na Dharmu narazila na festivalu, tentokrát to však bylo na Masters of Rock 2013. Ani jsem nestihla jejich vystoupení od začátku, podle názvu mě nezaujali (na rozdíl od 'black roll', které mi Google translator přeložil jako 'černý rohlík', na ty jsem prostě jít musela - a ne, neptejte se mě, proč jsem to nechala prohnat translatorem :D ), takže jsem na ně nešla cíleně.
Protože však hlavní stage okupoval někdo neposlouchatelný, vydala jsem se hledat vedlejší pódium a po třech letech snahy jsem ho konečně našla. Ty tři roky zde nejsou nadsázka, mně to opravdu zabralo tři ročníky tohoto festivalu, než jsem Alfedus nalezla. Koho by napadlo, že bude hned vedle hlavního pódia - chytře zakamuflované.

Good Girl Maggie mě pak zaujali hlavně svou zpěvačkou. Já se vždycky vrhám za silnými nebo něčím výraznými hlasy, a Gosija (doufám, že jméno píšu správně) splňuje obojí. Popravdě mi připomněli tehdy na koncertě právě modernější a více rockové Evanescence, ovšem bez toho charakteristického temného závoje a výrazného symfonického podkreslení. Absence něčeho takového mi však výjimečně nevadila, protože to, co by jinde uhlazoval symphonic, tady utáhl s přehledm Gosiji hlas. No vážně. Tak famózní zpěvačka by neměla být na vedlejším druhořadém stagei. Ani se nedivím, že tam na ně tehdy byl skutečně nával.


Good Girl Maggie na Masters of Rock 2013
Fotka není sice nijak dokonalá, ale je to má první vzpomínka na ně.


Na konci tunelu není světlo, ale sekreční žlázky, které toho ubožáka rozloží ...

3. listopadu 2016 v 22:13 | Baryn |  deník
To není žádné filosofické moudro, jen jsme na Morfologii rostlin rozebírali mechanismus lapání kořisti masožravýma rostlinama. Koukali jsme i na takové vtipné video, které mělo zachycovat průběh trávení kořišti, ale ... Většina videa byla vlastně jen o tom, jak ten člověk vzal ploštici pinzetou, strčil 'do kytky', nedošlo k podráždění, ploštice utekla, chytil ji znovu, znovu ji vnutil kytce, ploštice znovu utekla, a takhle asi pětkrát, než tu nebohou ploštici rostlina chňapla, uvěznila a začala trávit. Chudák ploštice.

Vlastně tímhle článkem ani nechci navázat na předchozí 'školní článek'. Hlášek by bylo dost, ale dneska přicházím spíš s pár organizačními záležitostmi. Asi ze všeho nejdřív bych se vážně chtěla omluvit za sníženou aktivitu a za to, že se to v nejbližší době nezlepší.
9.11. mám zápočet, první, vyčerpávající a jednoduše dementní, takže do tohoto data ode mě zázraky nečekejte. O víkendu 12.-13. to však nebude o moc lepší, neboť to jedu za rodiči, a mám v plánu si ten víkend s nimi užít bez blogu.

Nicméně to neznamená ani v nejmenším, že bych vyhlašovala hiatus nebo dávala blogu sbohem. Naopak přicházím s plánem, co tu bude dál ... a ne jenom tady.


Glycinato

30. října 2016 v 13:00 | Baryn |  deník
Udělala jsem si IQ test ... naštěstí vyšel negativně.

V létě o zkouškovém jsem často přemýšlela o tom, co by mi na škole chybělo nejvíc, kdybych to nezvládla. Nebědovala jsem, co bych dělala, kam bych se vrtla, co bych si se sebou počala - nějaká cesta by se otevřela vždycky - ale spíš jsem přemýšlela, o co bych přišla a co by mi scházelo ... Dospěla jsem k názoru, že nic. Vyčerpávající a otravná praktika, stresující cvika, nudné přednášky, lavice a židle z nejtvrdšího možného dřeva, zbytečné domácí úkoly, ignorování počítačových technologií a lpění na osobním kontaktu, učení se periodické tabulky nazpaměť, nechávat se pochcat potkany, stížnosti, že škola nemá peníze, a zběsilé nákupy mikroskopů za miliony, které nikdo nevyužívá, protože se všichni bojí, že je rozbijou. Ne, nic z toho by mi nechybělo, ale až teď, když jsem se v říjnu vrátila do školy, mi došlo, že jsou věci, drobnosti, po kterých by se mi asi vážně přeci jen stýskalo.
Tak třeba nápis "Toto není výlevka" nad každým umyvadlem. Klub jménem "Chladič" v podzemí u mrazáků. Nebo staří nabubřelí profesoři dávající okatě najevo, jak je otravuje nás učit, vyprávějící historky, s kolika nositeli Nobelovy ceny měli tu čest večeřet (nebo spíš kolik nositelů Nobelovy ceny mělo tu čest večeřet s nimi). A to tónem dávajícím najevo, že je s každou přednáškou ochuzujeme o podobný zážitek. Dobrá, to nezní jako věc, po které by se normálním lidem stýskalo, ale faktem je, že mi to k té škole neodmyslitelně patří. Stejně jako trička s upraveným logem Supermana, tak aby tam místo S bylo Š, a nápisem "Škrkavky". Nebo hlášky typu "Ideální chemik by měl mít čtyři ruce. No ony by stačily tři, ale to by nebylo symetrické." Stýskalo by se mi po uctívání našich školních model Arabidopsis thaliana a Drosophila melanogaster ...


Moje cédéčková sbírka: Fairy - Vinterverv

26. října 2016 v 14:00 | Baryn |  Metal
*omlouvám se za neaktivitu - hlavně co se komentování týče - mám toho nějak víc, než jsem čekala, ale pokusím se vše dohnat o víkendu ... opravdu se omlouvám*

Můj původní nadpis byl
FAIRY! Neohrožená melancholická víla smrti nesoucí na svých temných křídlech poselství konce světa ...
Který mi přijde výstižnější a ve všech ohledech vhodnější ... sám o sobě nejlépe popíše atmosféru poměrně zajímavé hudby, o které hodlám dnes psát. A přesto nakonec zvítězil můj trapný smysl pro řád a pořádek, a tak pokračuji jen ve "své sbírce cédéček".
Nicméně Fairy jsou uskupení, o kterém bych plná dojmů napsala i bez cédéčka. Relativně nedávno jsem měla tu příležitost je vidět naživo v jednom zaprděném pražském klubu EXIT-US, o jehož existenci jsem neměla ponětí, dokud mě tam nepozvala kámoška s tím, že má koncert. Ne, ona není z Fairy, je z Phoenix in Fire, což je taky úžasná skupina s potenciálem, ale zatím bohužel žádné album nevydala a zas tak moc naposlouchané je nemám ... no, do Péčka času dost. *mrk mrk*
Fairy je výstižný název. Víla ... Neznám jejich první album, takže hodnotím podle tohoto novějšího, Vintervervu, a můj dojem je zatím takový, že skupina sází víc na tu melodickou část než na rockovou. Jsou asi tím nejměkčním a nejjemnějším, co zatím ve své sbírce mám (i když Lovelorn od Leave's Eyes je do určité míry konkurencí).

Vím, že fotka je tragická, ale lepší nemám ... v tom klubíku to poměrně jelo, i když nás tam pařilo tak dvacet ... Je to vlastně vtipné, neboť tam ten večer vystupovaly čtyři skupiny, a já jsem si docela jistá, že si dělaly fanoušky navzájem. Takže já a přítel a ještě nějaká asi tří-čtyřčlenná banda, kterou tam přitáhly holky z Phoenix, jsme tam byli jediní neskupinovci. Na druhou stranu to mělo své neobyčejné kouzlo, neboť pařit na Phoenix právě vedle lidí z Fairy, to bylo k nezaplacení. Asi jako když jsme na Cruadalach blbli s Arch of Hell, ale to je jiný příběh ...


5.10. 2016 Exit-us, Praha


Když hodnotím podle vzhledu ...

23. října 2016 v 17:04 | Baryn |  deník
Nějak podezřele často teď narážím na články o tom, jak je příšerné, že lidi soudí ostatní podle vzhledu. Asi jsme čím dál víc povrchní a nebo vztahovační ... prostě příšerní! Fuj.
Podle mě souzení "knihy podle obalu" k životu patří. Je přirozené, že si člověk řekne "Je ten je hezký, je ten je hnusný", a nemusí si k tomu domýšlet nic víc. Vidím zásadní rozdíl mezi "posuzováním" a "odsuzováním". A vím, že to není jen otázka krásy, ale i otázka stylu - jako metalistka bych mohla vyprávět ... ale to teď řešiit nechci, protože dneska mám tu potřebu zaseknout se prostě jen u krásy. Nebo spíš u toho, jak ji vnímám já. Šíleně moc lidí mi říká, že nedokážu ničí vzhled ohodnotit kladně (respektive říkají "Pro tebe je každý hnusný"). Neřekla bych, že je to pravda, ale na druhou stranu vím, že fakt nechodím po ulicích a s přiblbým úsměvem neříkám každému na potkání, jak je nádherný.
Mám tendenci takhle hodnotit hlavně herečky a zpěvačky. Zpěvačky prostě z toho důvodu, že hudbou žiji, a tak stále objevuji a poznávám nové tváře, herečky zase proto, že když už se dívám na film nebo seriál, tak si ho chci nějak užít i vizuálně. A ve chvíli, kdy se v roli ženy, která měla být oslnivě krásná, objeví nějaká průměrně vyhlížející herečka, tak je jasné, že nadšená z toho nejsem. Jako když Meryl Streep hrála Sofii nebo když Clémence Poésy hrála Fleur Delacour. Ani jednu z těch hereček bych neoznačila za "šerednou", ale zároveň v nich ani ty oslnivé krásky nějak nevidím. Problém je, že tohle je všechno subjektivní. Tak se můžu vztekat, jak chci, a stejně se najdou lidi, kteří budou opěvovat jak krásu Meryl, tak krásu Clémence. I když si však moc dobře uvědomuji, jak moc tohle závisí na názoru a pohledu konkrétního člověka, mám stále tu potřebu hodnotit ... prostě to ve mně je.
Zároveň si říkám, že opravdu krásných lidí - tedy těch, které za krásné považuji já - nevídám zase tolik. Svět jimi zamořen fakt není, a tak je přirozené, že nějakými slovy chvály, co se vzhledu týče, hodně šetřím. Šetřím si je na ty, kteří za to stojí.

Můj přítel mi nedávno řekl, že má vážně problém nějak objektivně zařadit člověka, když o něm řeknu, že je hezký nebo ošklivý, protože mám prý tu hranici šíleně šouplou ... tedy tím směrem, že hezká je jen Hürrem (postava z Velkolepého století, hraje ji Meryem Uzerli) a všechno ostatní je odpad. Samozřejmě to myslel ze srandy, trochu, ale vím, že občas mám taky sklon všechny šmahem zařadit mezi ty "nepěkné", takže ...
Požádal mě o sestavení jakési ... škály ... abych mu očíslovala nějaké celebrity od 1 do 10 a on se podle nich tak mohl řídit. Přišlo mi to jako geniální nápad, zvlášť, když si tak libuji v dělání všemožných seznamů a přehledů.
Škálu jsem zpracovala a Hürrem zařadila na její vrchol. Přiřadila jsem jí číslo 1.
10 je tedy u mě nejhorší.

Škálu přidám i sem, najdete ji v celém článku, a tak ještě jednou upozorňuji, že je to MOJE hodnocení, a tudíž se fakt nemusí shodovat v žádném bodě s nikým vás. Stvořila jsem ji, aby tedy měl přítel jasno v tom, co mé hodnocení znamená. Zároveň jsem zpracovala pouze ženskou verzi, neboť u mužů tolik vybíravá nejsem ... tam je mé hodnocení naprosto jednoduché o pouhých čtyřech bodech:
můj přítel - Severus Snape a jemu podobní záporáci (jako třeba Loki) - průměrný zbytek - Zeman a jemu podobné zjevy (jako třeba Jabba)

Ještě jedna připomínka - radši: Nebrala jsem v potaz ani trochu sympatie k daným celebritám, které mi posloužily jako stěžejní body v žebříčku. Neuvažovala jsem, zda se mi líbí jejich hudba či herecké výkony, prostě jsem hodnotila pouze a jenom krásu. Jako ten nejpovrchnější člověk na světě.

Shadow of the Mad King u mě na blogu

22. října 2016 v 18:19 | Baryn |  grafika
Nastal podzim a s podzimem oslavy jednoho velice působivého svátku. Někteří z vás možná mají na mysli Halloween, takovou tu vtipnou tradici, při které se všechny holky převléknou za Harley Quinn, kluci za Jokera, a jdou chlastat ... totiž koledovat, jistě.
Ovšem tak tomu není. Byť Halloween je určitě úžasný, dokonalý a zajímavý, já, jakožto pravý Čech, slavím pouze Stín šíleného krále. Nebo možná "zastínění", aby to znělo více jako událost. Ovšem je to zastínění nás, naší mysli, našich životů, snů a tužeb šílenstvím a cukrem.
Svátek, při kterém každý Čech pronikne do svého nitra, vyhrábne z něj to nejdepresivnějí, a udělá si z toho ... srandu, řkeněme. Ano ano ...

Dobře. Kecám. Shadow of the Mad King je guildwarsovská obdoba Halloweenu, ovšem stylová, jak to jen jde. A jelikož jsem už několikrát psala, že zajímavé události v GW2 nemohu ponechat beze změny designu, dodržím to i v tomto případě. Nicméně tento zeleňoučký design je "festivalový", což znamená, že ho tu mám, dokud šílený král neodejde. Někdy začátkem listopadu sem opět šoupnu Rising Flames.


12.10. 2016 ... under MoonSpell, under Satanae ...

20. října 2016 v 15:00 | Baryn |  deník
Jestli jste měli někdy v životě pocit, že vás zavázali do pytle, hodili do sauny a píchli do vás nějaké zatraceně účinné drogy, po kterých je svět barevnější a temnější zároveň, a po kterých vám vše přijde dokonalé, že vás to donutí přemýšlet nad koupí hrozně nehezkých a obyčejných triček za 400Kč, pak si možná dokážete představit zlomek toho, co jsem prožívala. Zlomek.

Že v klubech je vždycky nehorázné vedro máme ozkoušené, a tak jsem přetrpěla cestu chladným městem v sukni, jen abych se pak neroztejkala při koncertě. Plán moc nevyšel, neboť v klubu asi pustili topení naplno - aby ti chudáčci metlošci v tom kotli nezmrzli - a samozřejmě tomu napomohl náš oblíbený sardinkový efekt.

Na předskokanech, hlavně na těch prvních, to však tak zlé nebylo. Většina lidí si nejistě postávala opodál, a tak vpředu byl výjimečně i nějaký snesitelný životní prostor. Zahajovali Eleine [ilajn], což je spolu s Myrath asi to nejlepší, co může orientální metal nabídnout.



Střepy života

19. října 2016 v 15:43 | Baryn |  deník
Tak jsem zpátky, nemoc odezněla ... tedy trochu ... Stále to není úplně ideální, ale myslím si, že horečky jsou pryč. Kašel a silná rýma se mě drží dál, ale dnes už jsem po dlouhé době šla i do školy a přežila jsem. No, popravdě jsem tam celý den nevydržela, neboť se mi ráno na anorganice udělalo trochu zle. Ale to možná bude tím, že na nás ten dědek vybafl s nepříjemnou zprávou, že zápočet bude už 9.11. (což dává perfektní smysl, když zápočtový týden je v půlce prosince, ano, moc chytré, dědo). Čekají mě tedy dlouhé večery s periodickou tabulkou. Mým cílem je naučit se ji nazpaměť a lituji, že jsem s tím nezačala už na gymplu. Heh, vždycky, když se řekne "periodická tabulka", tak si vzpomenu na obrázek:

Výsledek obrázku pro periodic table tetris


Báseň: Shout Suffer

14. října 2016 v 14:00 | Baryn |  Výtvory: kresby, malby, básně apod

Měla jsem při Biochemii takový básnický záchvat. Ne že bych cíleně nedávala pozor, spíš ten dědula má ve zvyku všechno opakovat stokrát, a tak, i když se ta Biochemie tváří hrozně nabitě, jsem látkou popsala jen jednu A4. A jen z jedné strany! Všechno ostatní byla zbytečná opakovací výplň, místo které jsem tedy psala následující básničku. Vlastně jsem původně psala ještě cosi o Krebsově cyklu, a ano, měla to být rovněž velice umělecká báseň, ale ta mi přijde nepublikovatelná. Celkově se mi zdá, že jsem se ve psaní básní hrozně zhoršila, a tak následující tvorbu můžete spíš brát jako takový chabý rozjezd, kterým se vracím opět k básnířství, než jako plnohodnotný skvost, který bych zde hrdě dávala na odiv.

Co se názvu týče, můj prvotní nápad byla prostě jen "Nekromancie", ale hned, jak jsem ten nadpis použila, mě pro "Nekromancii" napadlo něco lepšího, co vám sem tedy časem snad rovněž přihodím.
A tak jsem čórla název z Guild Wars.
Tak to bylo v té reklamě ne ... Když nevíte coby, najdete to v ... to bylo vlastně Obi, tak nic.


Slyš mě.
Neb co křičím, jsou vzdychy země.
Co cítím je bolest světa.
Tak slyš mě.
Plaz se, prileť ke mně.
Z života bol a po něm veta.

Křičím já jména vaše.
Staří bratři padlí v boji.
Žádný nemá duši svoji.
Mrtví, co se probouzejí.
Mrtví, co mě neopustí.
Nač tak skleslí, moji hosti?

Povstaň! A bojuj tak jak dřív
Snad netoužíš najít klid?
Povstaň! A opusť mír,
ráj a naději na úsvit.

Vyslyš mě.
Neb co já žádám, oddanost je.
Po čem toužím, zajde se mnou.
Tak slyš mě.
Smrt se opakuje.
Umřít znovu a ještě jednou.

Trp! a s úsměvem jako kdysi
rozšiř řady padlých mých
Trp! a v hávu noční můry
jak ti shůry
mozek zbaven vzácných rýh.
Mozek propad duším zlým.


Ehm ... ten konec, to jsem asi myslela zase na Neurobiologii nebo já fakt nevím. :D



Nevím, co mám psát ..

12. října 2016 v 12:00 | Baryn |  deník
Asi se mi nepodařilo dostatečně do předchozího článku nacpat to, co jsem zamýšlela sdělit, a už vůbec ne stylem, jakým jsem to zamýšlela sdělit, i když musím uznat, že mě to stále bavilo psát. :D
Nicméně mám dojem, že jsem nebyla v tom článku úplně pochopena ... Asi už se přestávám vyjadřovat srozumitelně - ta škola na mě má špatný vliv. No naučte se správnému vyjadřování, když půlku předmětů se drtíte nazpaměť jen latinu, a druhou půlku zase jen zkratky! A to jediné, k čemu se dostanete doma je "Nežer kytku!", aneb duchaplné rozhovory s kočkou.



Kam dál