Nesouhlasit slušně

17. listopadu 2018 v 18:18 | Baryn |  úvahy a stížnosti
Každý z nás je studnou lží. Voda v nás je jen směsí útržků informací, které si s sebou neseme, kterým věříme, se kterými ani neumíme pracovat, ale ve kterých rádi každého utopíme. Každý si něčemu věří a je přesvědčen o své pravdě. Ono je na jednu stranu hezké mít přesvědčení, aspoň se dotyčný pak má o čem bavit a není jen tím nezáživným individuem, které jen krčí bezradně rameny, ale ještě hezčí by bylo, kdybychom se naučili to své přesvědčení nikomu nevnucovat za každou cenu. Přece jen je to stále jen přesvědčení, ne berná mince, a to přesvědčení je přesně výsledkem takové směsice informací, ze které jsem na začátku udělala svou metaforickou vodu.
Na Facebooku mám dva přátele, kterým do určité míry závidím. Závidím jim jejich neoblomnost. Jednou načerpali nějaká "fakta", do těch se zakousli a dál šíří tuhle svou víru v něco jako nevyvratitelnou pravdu. Většinou jsou to hoaxy o imigrantech. Dneska jsem narazila ovšem výjimečně na video, které neukazovalo, jak se k nám blíží lodě a vlaky a celé karavany s miliony Somálců. Dneska to bylo video z Poslanecké sněmovny - od Zuzany Majerové Zahradníkové - které jeden z těch mých přátel sdílel. Možná už někteří z vás tuší. Před třemi dny zveřejnila paní ZMZ záznam, ve kterém se vyjadřuje k manželství homosexuálů, které by se mělo či nemělo schválit. Krátce bych se k tomu vyjádřila - no, spíš asi úplně krátce ne. :D

Předně je třeba říct, že registrované partnerství není totéž co manželství; u registrovaných partnerů je spousta problémů z hlediska důchodů, dávek, výchovy dětí, osvojování a adopce, a zejména dědictví.

Paní ZMZ stojí proti manželství homosexuálů. A já stojím proti ní, ale nejdřív chci podotknout, že mi vůbec nevadí jako osoba. Já ji vlastně vůbec neznám a nevím, za čím obvykle stojí, nevím, z jaké je strany a... no, není to člověk, o kterého bych se nějak víc zajímala. Reaguji pouze na to jedno video. A z něj jsem si udělala svůj obrázek. Názory na problematiku jsou níže a můj názor na paní ZMZ obecně je ten, že má i přes divný pohled na svět příjemné vystupování, hezký projev a na rozdíl od velké části politiků vypadá svěže, důstojně a upraveně.


První zajímavý argument ve videu je ten, že slovo manželství vzniklo ze slov muž a žena. Zní to krásně jako jasný pádný argument, ale ve výsledku je to nicneříkající. Vemte si třeba slovo "fotbal". Evropani jsou natolik inteligentní, že ten zrod ze slov "chodidlo" a "míč" dodržují a do míče kopou, ale i když Američani při svém americkém fotbalu nosí merunu v rukách, taky jim nikdo neříká, že je to ilegální.

Druhý argument: Smyslem manželství je zakládání rodiny a plození potomků. Já upřímně si myslím, že naše společnost je plná socek a smažek, které nemají na to své dítě uživit, nebo se sníží ke krádežím a nakonec skončí v lochu, ale tak jako tak, to dítě skončí u sociálních pracovníků a je rodině odebrané. A to mohlo vzejít od mladých splašených puberťáků, ale zrovna tak z klasického manželství, jaké paní ZMZ vyzdvihuje. Proto si myslím, že by bylo fér umožnit co nejvíce párům, manželským párům, které se o dítě snaží, ale z jakéhokoliv důvodu ho mít nemůžou, aby si dítě adoptovali. Pak by i homosexuální manželé naplňovali smysl manželství stejně jako třeba manželé neplodní. Smyslem totiž není jenom potomky plodit, ale zejména je vychovávat, aby měly šanci v dnešním dravém světě přežít, aby se jim dařilo dobře a někam to dotáhly.

"Naší povinností je rodinu chránit, zabraňovat rozpadu."
Chci znát statistiku, kolik rodin bylo zničeno tím, že se támhle někde registroval párek gayů. :D Chápu, že to paní ZMZ myslela tak, že manželství a rodina už holt nebudou mít ten samý význam co kdysi, ale... co to znamená kdysi? Když ženská musela být u plotny, neměla volební právo, nemohla mít žádné zájmy, řídit auto a jenom rodila děti? Manželství i rodina se vyvíjí neustále. Ten vývoj je nutný pro kvalitu života nás všech. A tohle je prostě jenom další krok, dost možná dopředu, dost možná jen stranou, ale rozhdoně ne zpátky do dob temna.

Dále paní ZMZ říká, že diskuze o manželství je hloupá, v podstatě, že je to ztráta času a peněz. S tím naprosto souhlasím, ale ne proto, že by se to mělo šmahem zamítnout, ale že by se to mělo šmahem schválit. Upírání těchto práv homosexuálním párům nedává žádný smysl. Na rozdíl od některých dalších zákonů, které totiž sněmovna prosadila, tenhle zákon by nikomu neublížil. Možná by nějaká babča támhle v Dolní Polní neustála, že si její vnouček Jindra bere za muže nějakého Honzíka, ale možná jsem jenom omezená, nevím, ale vážně... jaký jiný negativní dopad by to mohlo mít? Kdybych byla homofobní matka a zjistila, že moje dcera má poměr s nějakou holkou, asi bych ji vypraskala z bytu manželství, nemanželství. A kdybych byla naopak velmi otevřená matka a dceru ve všem podporovala, ráda bych si užila její svatbu, ať už bude s kýmkoliv, pokud ta dotyčná nebude třeba brát drogy. Takže ano, debata o manželství je hloupá, protože to je něco, co už dávno v dnešní moderní době mělo platit.

"Naše země byly budovány a rozvíjeny na křesťanských základech."
Tohle je argument, na který jsem alergická. Mohl by ještě jakž takž fungovat proti islámu, ale i tak je dost hloupý, když vezmete v potaz, že jsme zatraceně ateistická země a ti, co v něco věří, stejně velice pravděpodobně nevěří v křesťanského Boha, ale v nějakou energii, matematický kosmos či hledají útěchu v buddhismu a šintoismu. Já vím, že křesťanství u nás hojně zlikvidoval až komunismus a mnozí vnímají ateismus právě jako komunistický odkaz, ale není vnucování Boha úplně stejné svinstvo, jako je jeho "zabíjení"?

Také padl argument, že se na rozdíl od jiných civilizací vyznačujeme úctou k ženě a k rodině. Stále by to mohlo fugovat jako argument proti islámu, ale tím, že homosexuálové budou moct uzavřít sňatek, nedojde k zneuctění postavení ženy, natož rodiny. Že rodině by to mohlo pomoct, jsem už psala na začátku. Žena si najde vždyky muže, kterým bude milována. A když ne, pak je chyba někde jinde než v manželství homosexuálů, třeba v tom, že je blbá nebo hnusná, a jo, v takovém případě by k nějaké neúctě dojít mohlo, ale žádný gay v tom asi prsty mít nebude.

"Máme jako posvátné manželství jednoho muže a jedné ženy, protože takový svazek se ukázal jako nejlepší rpo výchovu dětí, pro zachování důstojnosti člověka, mravnosti, věrnosti a lásky."
Ehm... cože? Chci vidět studii, která ukazuje, že vztah muže a ženy je pro výchovu dítěte lepší než vztah dvou mužů nebo dvou žen. Jo aha, žádná taková není, všechno je to vystavěné jenom na našich předsudcích. Tady se asi snaží paní ZMZ zmínit, že děti by mohly od dvou maminek nebo dvou tatínkou okoukat tyhle "špatné sklony" a samy se dát na temnou stranu homosexuality. Ono to takhle úplně nefunguje. Samozřejmě ty děti k tomu tak budou přistupovat, že je to normální. Z filmů, knížek, ale hlavně ze školy budou vědět, že heterosexuální vztah je asi o něco běžnější. Tohle všechno včetně způsobu vedení domácnosti jim ukáže pouze to, jaké mají možnosti, což je něco, co děti vychované heterosexuálními páry většinou nemají, protože homosexuální vztah je pro jejich rodiče nemyslitelný. Takhle vychované dítě pak ale stejně získá určitě povědomí o homosexualitě někdy kolem jedenácti, dvanácti let, když se dostane na internet, začne číst fanfikce, sledovat porno a hlavně začne experimentovat se svou sexualitou. Naopak si myslím, že pro heterosexuálně vychovávané děti bude v pubertě homosexualita oním pověstným sladkým zakázaným ovocem. Každý si pak projde tím hormonálním shitstormem puberty po svém a sexuální orientace jeho rodičů nebude mít žádný vliv na to, v jakém vztahu dítě skončí.
Co se důstojnosti týče, asi tím paní ZMZ myslí, že homoesxuálové jsou často terčem útoku a výsměchu a bylo by nefér tomu děti vystavit. Zaprvé - ve škole je to jedno, protože děti jsou obecně kruté a budou se tomu dítěti smát třeba i za rovnátka, špatně střižené vlasy nebo svetr od babičky. Zadruhé - hodně homosexuálů má to štěstí, že kolem sebe má tolerantní a milé okolí, spoustu přátel, mnohdy i víc než ty "normální" páry, a přece jen přátelské prostředí je pro výchovu dítěte nejdůležitější. A že si z mamky dělá prdel támhle nějaká uklizečka v práci, to žádné dítě netrápí, protože mamka nebude taková kráva, aby to dítěti říkala, a dokáže se jako dospělá žena se svými nepřáteli vypořádat sama.
Mravnost, věrnost a lásku beru jako zbytečný doddatek pro prodloužení věty. Homosexuálové neohrožují mravnost a josu schopni věrné lásky. Byl by to dost scestný argument.

Pnaí se stále odvolává na nějakou svátost manželství. Manželství je svaté, když jsou v něm lidé š%ťatsní, nikomu neubližují, vvychovávají děti a jako rodina propserují. Netvrďte mi, že perfektně heterosexuální manželství chlapa, co týrá svou manželku je svaté. Pohlaví manželů je irelevantní.

ZMZ pak také vyjadřuje obavy, že jako další by mohla přijít polygamie nebo sňatky s dětmi. No, polygamie by asi mohla někdy časem, tak za padesá let, přijít v úvahu. Přece jen otevřené vztahy a oztevřená manželství jsou stále více populární a také to nikomu neubližuje. Rozdíl mezi touhle naší možnou moderní polygamií a tím, čeho se paní ZMZ bojí, je, že například arabské ženy nemají kolikrát jinou možnost, je s nimi obchodováno a přesně, jak paní ZMZ zmiňovala, neexistuje u nich něco jako úcta k ženě. Když si ale žena vybere, že bude jednoho nějakého svého vysněného muže klidně sdílet s jednou nebo dalšími dvěma ženami s tím, že si aspoň budou moct rozdělit domácí práce a výchovu o děti, tak proč ne. Mně to zní docela pokrokově. Ale základem je, že se nikdo nesmí do ničeho nutit. Jenomže to se neschválí kvůli vdovskému důchodu a komplikování problémům s alimenty. Jenže homosexuální manželství nic takového nekomplikuje, tak proč tomu bránit? Sňatky s dětmi jsou taky problematické z toho hlediska, že dítě by k něčemu takovému asi fakt svolení nedalo - nebo dalo, protože tomu nerozumí, ale jeho rodič díky bohu ne. I když určitě by byli tací, kteří by prodali svou dceru za nové Porsche. No a pokud by se někdo chtěl takového obchodu účatsnit, i dneska k tomu má určitě díky deep webu příležitost- To jsme do toho zase nějak zabředla, každopádně chci říct, že podle mě sňatky s dětmi nehrozí už jenom kvůli určité morálce, která je v nás zakódována. Děti jsou prostě děti, jsou posvátnější, cennější a chráněnější než kdokoliv a ockoliv této zemi.

S aktivisty a nátlakovými skupinami souhlasím. Tedy ne stěmi skupinami, ale s tím, co o nich paní ZMZ prohlásila. Řekla, že návrh o manželství homosexuálů, je vlastně produktem těchto aktivistů, kteří nenávidí vše přirozené a zneužívají homosexuály ke svým účelům. Spousta lidí tohle asi nevnímá, ale je pravda, že takových aktivistických mozků je stále více. Jsou to lidi, kteří hlásají, že maso by se němlo jíst, mléko by se nemělo pít, placenta po porodu by se měla sežrat, ženy by měly ovládat více firem (a to ne díky svému talentu, ale díky kvótám), všichni černoši jsou utlačovaní, každý by si měl určit sám své pohlaví včetně dětí a největší zlo planety jsou bílí heterosexuální muži. Aktivisti jsou a jsou retardovaní. Ale pokud je tohle skutečně jejich návrh, tak se dle mého docela překonali a přišli konečně s něčím inteligentním. Normálně jsou mi tihle pozérští kriplové a samozvaní bojovníci za lidská práva nesmírně protivní, protože třeba i kvůli nim máme stále víc blackwashingových postav ve filmech - aneb udělejme z Ciri ze Zakínače černošku, že jo, proč ne?

Pnaí ZMZ pak dodává, že ne všichni jsou si před zákonem rovni s tím, že jejímu dvanáctiletému synovi by určitě v hospodě nenalili (my sweet summer child...), a že je to tudíž dobře, že si nejsme všichni rovni. Pádný argument: manželství není pro všechny. No, ale proč není? Že nenalijou dítěti pivo, má smysl, protože to má negativní vliv na jeho nervový systém. Nevím o tom, že by manželství poškozovalo mozek. Teda, některé asi ano, ale tím papírem to nejspíš nebude. :D

A závěr "Přesťanmě urážet občany ČR tím, že je neustále rozdělujeme na homosexuály a heterosexuály." To zní krásně a přátelsky, ale přesně takového rozdělení odepřední manželství homosexuálům podpoří. Pokud se nemají lidé rozělovat na homo a hetero, nedává smysl mít tu pro jednu skupinu registrované partnerství. Tímhle si paní ZMZ docela protiřečí.

A jestliže se všechny tyhle ragumenty dají tak snadno napadnout, jestliže logicky se za nimi dá najít spousta trhlin, proč inteligentní politička s něčím takovým vyrukuje? Opravdu je tak blbá? Ne. Tohle jsou věci, na které slyší primitivové. "Pořádná rodina! Křesťanské hodnoty!" Jako bychom v životě nic víc neměli. Ale tak co vede inteligentní ženu k tomu, aby prezentovala takový návrh? Peníze. No vždyť jsem psala, že registrovaným partnerům se nevyplácí vdovské důchody anemusí se u nich řešit alimenty. A teď si vemte, že by se vyplácelo třeba o 4 % víc vdovských důchodů. Jenomže tohle politička na plnou hubu říct nemůže, protože to už by zněla jako "ten nenahrabanej politik, co neuvolní peníze pro chudáky lidi, ale hlavně že si může zvyšovat plat." No, chápu ji, nemá to lehké. Musí volit blbosti jako argumenty, aby nevypadala zle kvůli problematice, které lidé nerozumí. Ale zruinovaly by nás ty 4 %?
Ale tohle je zase jenom moje teorie. Třeba má paní ZMZ opravdu pocit, že by nás manželství homosexuálů ohrozilo i jinak než finančně. Ale v tom případě by mě zajímalo vysvětlení JAK?

No a proč mě napadlo v souvislosti se Studnou lží psát zrovna o tomhle? Snad je ten konec zase o něco jasnější - však nejenomže každý je studnou lží, který si v sobě pečlivě hýčká nějakou takovouhle kalnou vodu, ale ještě ke všemu tu vodu odčerpávámy z jiných studen lží, které ji vědomě šíří s kalem. A o ničem jiném tato společnost není. Nikdo nepřemýšlí nad tím, co do něj kdo nalije. Větišna lidí prostě přijme informaci jako bernou minci a neřeší možná pro a proti. Proto mají hoaxy takový úspěch, proto nás tu každý týden okupuje asi padesát milionů muslimů.
Potřebujeme lži jako vodu, protože pravda se nám nelíbí a bez lží bychom byli zoufale prázdní.

Nutno podotknout ještě jako dodatek, že i kdyby návrh neprošel, svět by se nezbořil, ale i přesto jsou někteří lidé taková hovada, že paní ZMZ napadají urážkami na sociálních sítích. Tohle nikdy nepochopím. Když někomu napíšete "ty kurvo vymrdaná, zamysli se nad sebou," asi tím dotyčného fakt k zamyšlení nepobídnete, ba co víc, většina lidí začne asi přemýšlet o vás, co jste to za imbecila. Je v pořádku nesouhlasit. Je to princip demokracie. Ale nesouhlasit slušně, prosím pěkně. Doufám, že něco takového jsem zde teď ve svém rozboru předvedla a že to bylos nad mnohem zajímavější, než kdybych napsala jen "vole, píča Zharadníková zas pindá z cesty, homofobka stará hnusná." Ehm... musela bych se jít zastřelit.
 

Báseň: Ciri

21. října 2018 v 11:55 | Baryn |  Výtvory: kresby, malby, básně apod
Jaká jsou křídla ztráty?
Bílé chomáče smutku
mizící ve vzpomínkách,
láska, co už se nevrátí,
lesklé perly z dobrých skutků
drtí moje plíce na prach.
Sníh se lepí na mé paty.
Ten sterilní svět je zpátky,
prázdné místo bez útěchy,
co pohlcuje tvoje oči
a váže srdce do oprátky,
to prázdné je a bez potěchy
a do propasti rádo skočí.
Zůstávají cáry látky
jako stopy po depresi.
Rvu vše, čeho se nedotýkáš.
Tvá krása mizí v chladné noci.
Ach, proč už tu se mnou nejsi?
Snad už se někde mnohem líp máš,
avšak není v mojí moci
zastavit slzy a ničivé třesy.
Jsi přízrak minulosti.
Ještě včera tvůj dech nás hřál.
Tvůj život byl spojen s tím mým.
Bílý samet, bílé kosti.
Osud nám nikdy nepřál.
A bílé šaty nosí jen splín,
co plní nás dosytosti.
Sbírám zbytky svojí víry.
Vždycky jsem tě milovala
a moc budeš mi chybět,
...


Cirísek se Sefírkou

21. října 2018 v 11:15 | Baryn |  Chmelík
Kočky josu zvláštní zvířata. Tyhle dvě se poslední rok nemohly vystát - a přitom spolu předtím rok žily. Pravda, to soužití bylo hdoně těžké. Cirinátor byl neuvěřitelný poděs. Nejživější koťátko, jaké jsem kdy poznala, které chvíli neposedělo, a co se hnulo, to se stalo hračkou. O Vánocích nám shodila vánoční stromek, velice aktivně přispívala při sestavování mého počítače (svými chlupy) a byla to asi jediná kočička, které nebyl problém podstrčit antibiotika, protože prostě a jednoduše sežrala, na co přišla. Zbytky KFC a tavený sýr byly oblíbenými specialitami. No a my vždycky ze srandy dávali Sefírušce Ciri za vzor. "Podívej se, jak hezky Ciri papá, ta se nevofrňuje nad vším, co jí naservírujeme." A zrovna tak Ciri naprosto vzorově mňoukala - na rozdíl od Sefírky, která většinou vrká. Kdyby nám chudák Sefírka rozuměla, musela by Ciri nesnášet o to víc. Už teď z ní byla trochu mimo prootže najednou nebyla paní bytu a nejenže se musela dělit s nějakým kotětem, ale ještě mu musela ustupovat. Sefírka si kvůli Cirískovi přestala úplně hrát. Vpomínám si, jak jsme si museli s oběma hrát současně rozděleni dvěma zavřenými dveřmi, aby se Ciri věnovala jen své hračce a nevrhala se po té Sefírčině, a ta si tak mohla v klidu hrát. Řekla bych, že v ten moment Sefírka dospěla. Sice začala víc trucovat, ale taky se o koťátko hodně starala, Ciri čistila a nechávala jí vždy kus svojí porce. Když jsme se ovšem se Sefírkou odstěhovaly a s Ciri se setkaly zase asi po půl roce, veškerá soudržnost byla tatam. Syčely na sebe, jako by se viděly poprvé. Říkaly jsme si, že na sebe možná zapomněly a opravdu si přijdou cizí. Nebo Sefírka prostě už čekala, že se toho uzurpátora navždy zbavila a my je svedli zase dohromady. Bylo by to určitě možné. Ale poslední dobou si říkám, že možná už tehdy byla Ciri něčím prolezlá - nějakou nemocí nebo já nevím, na co umřela... ale napadlo mě, že možná proto na ni Sefírka taky syčela. Že nechtěla, aby se k ní přiblížil někdo, z koho buďto vycítila nemoc, nebo jehož pach kvůli nemoci nepoznala. Těžko říct. To už nezjistíme. Ale vím, že spolu měly i krásné momenty a ty se mi naštětsí podařilo zvěčnit na fotkách, tak je sem v rámci vzpomínání na Ciri taky přidám. :)


 


Na památku Ciri 2016-2018

21. října 2018 v 10:50 | Baryn |  Chmelík

2016

Den nalezení: 14.11.2016
Odhadované stáří: 3-5 měsíců



Víš... ono je možný, že už je mrtvá.

9. září 2018 v 18:07 | Baryn |  deník
Ten nadpis... vlastně je to citace z komentáře Magicmaxe u mého předchozího článku. Což byla taková trochu drsnější a brutálnější báseň, ve které jsem psala, že chci zabít a nelitovat... a že chci vztáhnout ruku na svůj život a nelitovat. Jenomže to nejde. Normální člověk, který má pro co žít, by vždycky aspoň na zlomek vteřiny litoval. Že už nespatří rodiče, své přátele, že se o něj budou bát kolegové v práci a spolužáci ve škole, dokud se nezjistí, co se vlastně stalo. Vždycky by to někomu přidělalo starosti a práci. A to jsou věci, které by mně byly líto. Takže žiju, žiju dál. A ani ne nijak sklíčeně a proti své vůli, vlastně se mi teď zase daří docela dobře. Ale prošla jsem si velmi zajímavým obdobím, které vám tu zkusím alespoň v náznacích nastínit. A i když ty náznaky budou kolikrát dost konkrétní, věřte mi, že za vším je toho mnohem, mnohem víc, ale něco prostě prsty napsat nedokážou, slova nezformují a mysl nedefinuje.

Téměř přesně před rokem jsem skončila se školou. Hodně lidí si myslí, že jsem to vzdala, protože jsem na to neměla. A ano, byly tam těžší předměty, kterým jsem se chtěla za každou cenu vyhnout - jako třeba biostatistika, bioinformatika, fyziologie živočichů a člověka a hlavně to nejhorší: pokročilá organická chemie - ale měla bych na to, já mám vždycky na všechno, když zatnu zuby a opravdu mi na té věci záleží. Jenomže i když je to škola a i když jsem do ní vložila dva roky života, absolutně mi na ní nezáleželo. Necítila jsem, že jsem na správném oboru, že se ubírám, kam chci, a že mě to naplňuje. Hodně lidí taky tvrdí, že škola není od toho, aby si ji člověk užil, že ta se má prostě přetrpět, aby člověk získal titul a mohl pracovat. Za ten rok jsem procházela všechna svá rozhodnutí stokrát znovu a jsem si jistá jedním: každičký zkurvený aspekt života by se měl naplno prožít a užít. Neplýtvejte časem na mrdky, co vás nebaví.

Z tohohle důvodu jsem taky několikrát uvažovala o tom, že ukončím svůj vztah, který jsem tehdy měla a který trval tři a půl roku. Můj přítel byl úžasný a já doufám, že jsem aspoň chvíli byla úžasná pro něj. Ale co jsme si mohli dát, to jsme si dali na začátku. Dál už jsme vedle sebe jen strádali a nikam se neposouvali. A to je přesně v rozporu s tím, podle jakých zásad chci teď žít. Využít a prožít všechno.
O docela dlouhou dobu později jsem se seznámila se zajímavým mužem, který měl v mém životě jen nepatrnou roli, ale řekl mi věc, která mě zaujala: že rodina, v jaké jsem byla vychovávána, je pro mě životní vzorec, podle kterého se budu i já řídit při zakládání a udržování rodiny. Lidsky řečeno šlo o to, že když jsem vyrůstala jenom s mamkou a viděla, že je v pohodě, že se s taťkou vídám třeba jen o víkendech a můžu s ním být v kontaktu, aniž bychom spolu všichni bydleli, tak budu na tomhle vzorci lpět a nebudu se chtít vázat a vdávat, stejně jako se nevdala má mamka. S tímhle předsudkem mě ten zajímavý muž vyhodnotil jako nevhodnou životní partnerku. Není mi to líto, já ho vyhodnotila stejně zase podle jiných předsudků, ale to, jak k mé rodině a k tomu, v čem jsem vyrůstala, přistupoval, mě nahlodalo. Je to další věc, o které jsem uvažovala stokrát. A teď vím jistě, že se chci vdát. Chci si vzít příjmení svého muže a chci mu být dobrou ženou - ne proto, že to nějaké stereotypy určují, ale protože mi to přijde hezké a milé. Chci děti a chci zkusit vést normální a šťastnou rodinu. Ale ne za každou cenu! A to je možná to, co vycítil ten muž. Tehdy, před tím rokem, jsem zuby nehty udržovala vztah, který nefungoval, protože jsem na něm lpěla a nedokázala si představit, co bych si počala po rozchodu. Byl to můj první vztah. A první rozchod. A tohle neznámo vždycky bolí nejvíc. Teď vím jistě, že se svět nezboří. Se svým bývalým přítelem jsme dál velice dobří přátelé, přátelím se i s jeho současnou přítelkyní, což je super holka, a společně hrajeme Dračí doupě. Což zní lidem dost jeble, ale nasrat, koho to zajímá.
Nechci odmítat vztah, svatbu a rodinu, ale chci odmítat dogma, že vztah má vydržet napořád. Někdy to holt nejde. Dva se spolu nemají takhle hloupě trápit a lámat to přes koleno třeba "jen kvůli dětem". A já nevím, jestli za tohle opravdu může to, v čem jsem byla vychovaná, nebo to, že udržuji se svým bývalým tak dobrý vztah, ale je pro mě nepochopitelné, že v dnešní době existují lidé, kteří berou rodinu jako něco neodmyslitelně spjatého s manželstvím. Když manželství neklape, je lepší, když jdou ti dva od sebe. Ono to dětem zase tolik neublíží, když budou vědět, že jsou dál na prvním místě. A když nebudou, tak asi ani předtím nebyly, a tudíž jim to bude jedno.

Ale to jsem hodně odbočila. Jenom jsem chtěla vysvětlit, že se mi změnilo vnímání i tohohle aspektu života, protože zatímco předtím jsem tvrdě za tím vztahem stála, teď mi přijde rozumné zdrhnout od něčeho, v čem člověk není šťastný. Ublíží to, ale ono by se dřív nebo později něco stejně posralo. Je lepší ublížit hned, ať je víc času na zahojení.

Moje letní opuštění školy a letní opuštění přítele (což teda nakonec inicioval on a já jsem mu zpětně vděčná, protože bych na to tehdy neměla odvahu) jsou jenom startovací plochou, jenom rozjezdem a úplným začátkem toho, co se mi vlastně všechno přihodilo.
Tehdy v září jsem si nedokázala představit život bez vztahu. Po třech a půl letech jsem byla zvyklá u sebe neustále někoho mít, k někomu se přitulit a někomu se svěřit. Někomu říct "vynes kočce záchod", když mně se nechtělo. :D A teď jsem tu možnost najednou neměla a všechno bylo tak prázdné a nejisté. Spousta aspektů byla prázdných a nejistých - škola, práce, bydlení, zvíře... Ale já jsem emočně založený člověk, a tak v tomhle článku odsunu tyhle problémy stranou, a řešit budu jenom vztahy. Zbytek můžu popsat jindy, ale ty vztahy jsou něco, z čeho se nutně potřebuju vypsat.


Báseň: Maniakal

2. března 2018 v 22:22 | Baryn |  Výtvory: kresby, malby, básně apod
Krásný březnový večer...



Občas vidím, jak mě svět zdrtil,
Vždyť necítím nenávist,
Je to jen hněv.
Co žhne svým žárem
Co můj cit usmrtil
Soucit se svárem,
Vše slívá se v jedno.
A já chci zabít, zabít a zabít.
A nelitovat.

Vztáhnout ruku na svůj život a nelitovat.

Ahoj, ahoj, ahoj, má překrásná múzo.
Proč tančíš pro ty šmejdy?
Vždyť jsi má, ty špinavá děvko, neutíkej.
Pro nikoho jiného nenaříkej.
Není to nenávist,
Je to jen hněv,
Je to jen závist
Co tlumí tvůj zpěv.
Prchej, prchej, prchej
A nelituj mě.

Až zabiju je všechny, tak nelituj mě.

Jako když zničili mou čistou mysl,
Jako když pod tím vším nesmím žít já,
Jako když ztrácím se v tvých očích jen pro to poznání,
Že chci víc, chci všechno a chci to teď.
Jako když ze srdce stává se zeď.
A pod tím vším zbývá jen pachuť má.
A nové touhy už nedávaj smysl,
Nevím, kým jsem, a i tohle doznání
Nejspíš je pózou,
Protože mně vládne hřích.
A já se ztrácím
Ve všech svých lžích.

A pak slunce osvítí mou zlatou korunu.
Mrtvolu na trůně a trůn z papíru.
Na chvíli vím jistě, že jsem to nejlepší.
A pak se sesunu
Zanevřu na víru.
Zdechlina se žezlem nic dobrého nevěstí
Ale pokaždé uvěřím znovu.
Že jsem to hlavní a mám právo zabít, zabít a zabít.
A nelitovat.
Že můžu mít všechno
A nelitovat.

Tichý proud, co břehy mele

6. února 2018 v 14:00 | Baryn |  Koncerty
Asi dva měsíce jsem chodila se zajímavým člověkem jménem Dan. No, chodila... Mysleli jsme si, že máme něco společného a tato divná klamná myšlenka nás držela pohromadě - stejně jako vědomí, že jsme se našli přes seznamku, a tudíž bychom spolu asi být měli. Ale s ním jsem si právě uvědomila, že mít společné zájmy není tak důležité jako mít slučitelné názory. Nemusí to být úplně stejné názory, to ne, ale nějaké kompatibilní. Což jsme neměli, a tím pádem ani naše zájmy nebyly tak dokonale totožné, neboť jsme je každý prožíval jinak. Ale zažila jsem s ním jednu velice příjemnou noc - vlastně dvě, když počítám, jak jsme byli v kině na Ragnaroku - a to sice 20.10. 2017.
Vyrazili jsme spolu a s pár jeho přáteli na koncert Deloraine, Cruadalach a Silent Stream of Godless Elegy.


Zahájení v podobě Deloraine se vyloženě nepovedlo. Normálně bych řekla, že to vystoupení mělo všechno, co je třeba - tamburínu, Zaklínače i Skyrim. A to nemyslím s nadsázkou, hned na začátku na nás vychrlili "Lazare", což je soundtrack Wicthera 3 v originálě nazpívaný polskou skupinou Percival. Tedy, polskou folk-metalovou skupinou Percival. Proč zdůrazňuji ten žánr? Inu, Deloraine jsou... no ani ne slabý odvar, spíš chudá středověkem šmrncnutá folková hudba bez jakéhokoliv metalového elementu (a vlastně jakéhokoliv jiného zajímavého elementu) s náramě silným hlasem v popředí, ale ne dostatečně silným, aby náhodné brnkání a cinkání v pozadí přebil. Sice zpráva o tom, že pracují na vlastním albu věnovaném všem zajímavým postavám ze Zaklínače, na mě zapůsobila, ale fakt, že to, co z něj předvedli, znělo tak nějak monotónně a nezajímavě, už to trochu zkazil. A to, že nám ani nebyli po skončení tohohle jejich koncertíku, když jsme si je odchytli, říct, jakým jazykem je vlastně "Lazare" zpívaná, nám tu atmosféru pohřbil o to víc. Tak doprčic, proč se učím něco, o čem nic nevím? A co hůř, o čem mě ani nic nezajímá?
U baru si pak zpěvačka postěžovala, že s nimi nikdo v sálu nehopsal, že jsou zvyklí rozpohybovat vždycky celý klub... Naznačili jsme jim, že na tohle může člověk hopsat a juchat, jen když je už fakt solidně nalitej - a to sice klidným vyjádřením, že "je ještě brzy". Což bylo. První skupina na metalovém koncertě - konkrétně první předskokan ze dvou... já mám ten dojem, že skupina v takovéhle pozici nikdy nerozskáče celý sál, maximálně své příbuzné v první řadě. A to už je sakra úspěch.
Nakonec nás na nich nejvíc zaujal jejich milostný život. Celou přestávku mezi nimi a Cruadalach jsme spekulovali na základě toho, jak se všichni olíbávali, kdo vlastně s kým chodí. Doteď v tom jasno nemám,a le sázím na pravidlo "každý s každým". Abych jim ale jenom nekřivdila, chci opravdu ještě jednou vyzdvihnout ten úžasný hlas, dle mého názoru nejlepší český hlas, který tu v současnosti máme - a díky bohu, že zpěvačka Lori zpívá i v jiné skupině (Tezaura), než jsou právě Deloraine.

Kresby: Livriel a Sylvone

28. ledna 2018 v 14:00 | Baryn |  Výtvory: kresby, malby, básně apod
Je to už delší doba, co jsem přišla s tímhle nápadem, nápadem překreslit své oblíbené zpěvačky jako postavy z her. Není to nic extrémně kreativního, ale tvářilo se to hned od začátku jako něco, co by mě mohlo zatraceně bavit. A kupodivu jsem se ani nezmýlila
První, co mě napadlo, byla kombinace Liv Kristine a Auriel. Vám ta jména asi nic moc neřeknou, ale to nevadí, já vám sem dám i obrázky originálů. Liv byla zpěvačka Leaves' Eyes, o kterých jsem se tu poslední dobou zmiňovala častěji. Nejeden zarytý fanoušek o ní prohlásil, že její hlas je andělský a léčí, a tak vybrat jí jako druhou část Auriel byla jasná volba. Myslím, že je původně z Diabla, ale to já zkoušela jen krátce a nadšením jsem z něj neřvala. S léčivou andělou Auriel jsem se tak setkala poprvé až v Heroes of the Storm. Ale blabla, zapomeňte na jména... pojďme k těm obrázkům, na tom přece záleží.



Moje cédéčková sbírka: Holy Shire - Midgard

24. ledna 2018 v 10:00 | Baryn |  Recenze
Tohle je album, na jehož popis jsem se hodně těšila. Obsahuje totiž vše, co pořádný hudební klenot potřebuje: severskou mytologii, Hru o trůny a Pána prstenů. :D

H:

Holy Shire (Itálie)


Holy Shire, Masters of Rock 2014


Celé spektrum - ale která barva je nejlepší?

22. ledna 2018 v 15:00 | Baryn |  grafika
Měla jsem zelený design, červený, oranžový, pak krátce zase zelený, pak modrý a nakonec fialový. A ano, časem se určitě dostanu ještě třeba k hnědé, žluté a třeba i černobílé, kdo ví. Doufám, že budu na blogu tak dlouho, že se má sbírka mnohonásobně rozšíří a bude to tu hýřit úplně všemi barvami. Ale to je teprve před námi, někde v daleké budoucnosti. Nyní vás chci poprosit o laskavost.

Napadlo mě sestavit anketu o zdejší nejlepší design. Nestojím o falešné komentáře typu "lovískuju tvůj design", ale chtěla bych opravdu upřímně znát, který z těch všech, co jsem tu vystřídala, považujete za nejlepší. Třeba jste tu všechny ani nezažili, nevadí, já dám náhledy do celého článku. Ale ráda bych si udělal obrázek o tom, co na vás působilo nejlépe a co naopak nejhůř.
Nápad na tuto anketu opět pramení částečně z té mé posedlosti přehledy, ale především bych ráda znala celkovou zpětnou vazbu.

Děkuji \m/


Koruna na hlavě, koruna v srdci

20. ledna 2018 v 16:00 | Baryn |  Metal
Já opravdu nutně potřebuji mít na své svatbě korunu. Nějakou elegantní, ale jsem si tím jistá, že k oltáři musím jít s nádhernou ozdobou hlavy.

Ne, nebudu teď plánovat svou svatbu... časem to snad přijde, ale dnešní noc rozhodně není onou nocí. Dnešní noc je nocí, kdy si všímám korun v metalové scéně.

Všimli jste si také, že koruna dodá každému punc nejen majestátnosti, ale určité elegance, zvýrazní jej a přidá až děsivý nádech tajemna? Koruna je symbol a my jsme naučení na to, že na nás symboly působí mocně. Kříž, pentagram - každý si s tím něco spojí - a nejen co se učil o náboženství ve škole - ale nějaký výjev, nějakou zkušenost, názor, myšlenku, pocit... A s korunou to není jiné.

Ten trend se mi líbí. Je stále docela vzácný, ale vzhledem k tomu, že se nám rozrůstá základna fairytale metalu, mohl by se brzo vynořit zástup elegantních princezen. Nicméně na tenhle článek mě nepřivedla žádná nová skupina, žádná začínající pohádková gruppa, co si myslí, že když zpívá o Sněhurce, tak je sakra badass. Ne, opět za to mohou Evanescence (jo a Dani Filth).




Báseň: Sign of the Dragonhead 2018 (minirecenze)

18. ledna 2018 v 15:00 | Baryn |  Recenze

Drahý, tak už jsi zpátky,
každý hřích, co jsi spáchal,
formuje se do oprátky,
a teď jsme tady, tak si sedni, poslouchám.

Teď jsme tady, příběh tvůj už dobře znám.

Přestaň se kroutit jako had,
donesli mi, jak jsi blouznil,
chtěls ji zabít, tak teď plať,
bojíš se hněvu, prcháš a já poslouchám.

Stále to stejné dokola, co dobře znám.

Tak řvi, jaký jsi válečník ze severu!
Že tvou čest ti neseberu!
A čí krev jsi s bratry prolil,
kolik nepřátel jsi skolil!
A mezi nimi - jaký nápad!
Vrazils múze kudlu do zad!

Tvou mrtvolu teď čeká rozklad.

Řvi dál, že neohroženě stojíš!
A já cítím, jak moc se bojíš.
Ty nejsi král, ty nejsi jarl
a královnu jsi nám vzal.

Oč se snažíš, je z jejích kořenů,
Ty nejsi nikdo, za tebou se neženu.
Místo srdce čerpáš z historických pramenů.
Tys tam nebyl - v záři těch plamenů.
Vše, za co bojuješ, je její dech,
je její dědictví, poslední vdech,
je její minulost, je její odkaz,
i tahle bitva je jen její šrám.
A ty jsi válečník, co stojí sám.
A kdo promluví,
zlomíš mu vaz.

Zrada zoufalá.
Nečeká Valhalla.

Drahý, slizký jsi jako Jormungandr,
ubohý však jako bídný červ.
Zkáza se jménem Alexandr.
Tak aspoň stůj si za tím, co jsi stvořil,

jinak už nebudu poslouchat.


Abych vysvětlila, oč se jedná: Ano, je to báseň. A ano, je to minirecenze. Tradá, potlesk pro nový produkt Recáseň 2v1.

Ráda píšu básně a ráda hodnotím, hrozně ráda píšu kritiky, miluju vypisování toho, co mě na něčem nadchlo, zaskočilo nebo nasralo, přičemž na té nasírací části si obvykle smlsnu tak nějak nejvíc. Takže jsem se rozhodla začít psát básně ne inspirované novými alby (což už jsem mimochodem kdysi dělala: Symphonies of the Night + Preachers of the Night), ale vyloženě je hodnotící. Tedy, zase si nepředstavujte něco na způsob Ujel ti akordík, ty malej blbečku; za tuhle slátaninu, strhávám hvězdičku. Ostatně, jak to zhruba bude vypadat, už jste si mohli přečíst výše...
Chci psát o tom, jak na mě nové album působí. Chci popsat své pocity, chci popsat svůj rozhovor s albem, skupinou, určitou písní, atmosférou, melodií. Já vím, že ta alba, o kterých tu budu psát, mnozí z vás třeba ani nikdy neslyšeli - nebo spíš by je nejradši neslyšeli :D - ale říkám si, že taková pocity a atmosférou protkaná báseň, to už by nějakou stopu zanechat mohlo v každém. A přitom věřím, že vypíchnout ten hlavní motiv alba se mi také podaří. Zkrátka bude to můj názor - tudíž recenze, ale rýmovaná, plná metafor a pocitů - tudíž taková má klasická báseň.

Na konec bych pak vždy uvedla cosi jako (do)vysvětlení pro opravdové "šmajnšmekry", které by třeba zaujalo album a chtěli se dozvědět něco víc a něco konkrétnějšího, nebo pro ty, které by zaujala báseň a chtěli zjistit, k čemu se co vlastně vztahuje.

Říkám rovou, že můj první počin se paradoxně víc než k albu váže ke kauze, která jej provázela - a přečíst si o ní můžete na mém druhém blogu ZDE.

Co jsem to tedy vlastně popisovala?

LEAVES' EYES - SIGN OF THE DRAGONHEAD (2018)




Fialový Path of Reaper

16. ledna 2018 v 23:09 | Baryn |  grafika
Nečekala jsem, že si někdy na blog pořídím fialový design. Už jen proto, že fialová k mým oblíbeným barvám zdaleka nepatří. Dokonce jsem k ní měla takové antipatie, že v článku o Evanescence jsem přídavné jméno "fialové" použila jako dosti hanlivý výraz pro jejich (tehdy) nejnovější album. S tím, že je to takové neslané-nemastné nic.
A nejen pro album Evanescence. Epica předloni totiž vydala taky své fialové dílo - a byl to rovněž dosti tragický počin. Respektive, nechci jim přímo křivdit, ale jsem holt zvyklá na trochu lepší kvalitu. Proč to ale zmiňuji. Nejen proto, abych vám tu vysvětlovala, jak se díky úžasnému datadisku Path of Fire, který mě přikoval opět ke hře, změnil můj pohled na fialovou barvu, kdepak. Zmiňuji tady Epicu také proto, že styl, jakým je laděný PoF - artwork i obsah - mi Epicu velice, velice připomíná.


To ani není nijak důležitá informace, prostě mi jen přišlo zajímavé to srovnání. Nakonec to byl ale také tento fakt, proč jsem se rozhodla nový design ladit čistě dofialova a nekombinovat ho s oranžovou - jednak to na mě působí jako příliš velká divočina, a jednak už bych se toho epikoidního pocitu asi nezbavila. Také veškeré pyramidy jsem se pokusila zakomponovat jen velice lehce a nenásilně a nechala jsem vyniknout blesky a krystaly - a pochopitelně drahého Kralkatorrika. Což je ta rozpláclá tlama vpravo.


Salazar que rasgam a pele

1. června 2017 v 23:20 | Baryn |  deník
Mám po pár prvních zkouškách, haleluja. Neříkám, že jsou úspěšně splněné, jenom jsem je napsala a teď zachmuřeně čekám na výsledky. Ale abych se nepřechmuřila (Je to vůbec slovo? Líbí se mi to, budu to považovat za právoplatné slovo.), zašla jsem se dneska do kina podívat na pátý díl Pirátů z Karibiku.

Nebudu vám lhát, Piráti, nebo aspoň jejich původní trilogie, jsou mou srdeční záležitostí. Čtyřka tedy byla taky srdeční, ale spíš příhoda, než láska na celý život. Abych pravdu řekla, čtyřku jsem úspěšně z hlavy vytěsnila. Jsem jí takřka nepoznamenaná, neboť si z ní vážně nepamatuju nic víc než ten hrozný pocit zklamání, který ve mně zanechala. Ale nic jiného bych o ní nebyla schopná říct, neboť, jak jsem řekla, zápletku, postavy, zkrátka cokoliv, už jsem radši zapomněla. Definitivně. Pětka je však jiná. Nemůžu říct, jak moc je jiná, protože se mi to těžko srovnává s něčím, co si nepamatuju, minimálně se však liší v tom, že mi za zapamatování stojí. Takže pokud váháte, jestli na ni do kina zajít, jděte. Potřebuju to s někým probrat. :P A až se z kina vrátíte, případně pokud si libujete ve spoilerech, můžete zabrousit i do celého článku, kde čeká... no, ani ne tak recenze, spíš mé frustrované bědování nad tím, co mohlo být lepší. A to se, Horste, vyplatí.

Mimochodem, ten můj rozbor si asi moc neužijete, pokud nejste zarytí pirátologové nebo milovníci podrobných rozborů.

Výsledek obrázku pro dead man tells no tales

Kdo volí Babiše, není Čech!

10. května 2017 v 23:24 | Baryn |  deník
Před nějakou dobou vznikl pošetilý nápad vytáhnout zase jednou znuděné Čechy na Václavák a pokusit se o Sametovou revoluci vol.2 s nějakou tisícovkou (s trochou štěstí) bláznů, kteří ještě neztratili víru v demokracii.
V hospodách už se totiž začalo zase intenzivněji brblat, a tak bylo na čase toto brblání proměnit v hlas lidu. Znělo to téměř jako vtípek, další ubohý pokus. Však na poslední demonstraci přišlo kolik... 100 lidí? To se moc nepodařilo. Ale minimálně na Facebooku tentokrát všeříkající heslo "Proč? Proto!" zaujalo asi 11 tisíc lidí. Samozřejmě to jsou jen facebooková čísla, žádná realita. Má očekávání byla, že na Václavák přijdu a jelikož nikde nikdo nebude, budu předstírat, že si nutně potřebuji nafotit ve středu večer sochu Václava. Protože proto.


Nechala jsem si zhodnotit blog u žhavé lolitky... či tak něco

19. dubna 2017 v 19:00 | Baryn |  deník
Jelikož jsem retardovaný sklerotik, přicházím s touto "novinkou" o tři měsíce později, ale lépe pozdě než nikdy, že? Zkrátka jsem si někdy na přelomu února a... toho měsíce před únorem, teď mi vypadlo jméno... nechala zhodnotit blog od Anice. Myslíte si, že mi šlo o nějaké laciné lichotky od blogerek, které se snaží každému zavděčit, nebo o hodnocení typu "fujky metal" od klasických blogových hodnotitelek? Pfff... Tuto jedinečnou nabídku hodnocení blogů od Anice (a vážně nevím, jestli se to čte [anice] nebo [enys]) jsem využila kvůli jejímu pošramocenému vhledu, ironického nadhledu a zlému pohledu.
Jak tedy mé hodnocení dopadlo? Řekla bych, že "nad očekávání". Jen na úvod musím zdůraznit, že hodnocení proběhlo ještě s designem Rising Flames. V celém článku je hodnocení i s mými kajícnými připomínkami, a tak jen na vysvětlenou uvádím, že vše od Anice, je psáno šedě.


The frost will cometh

18. dubna 2017 v 18:16 | Baryn |  grafika
Konečně tu máme jaro v plném proudu, což je ten ideální čas na... zimní design. Zase jsem něco časově nevychytala. Důvod, proč sem přináším chlad a zimu, je prostý. Guild Wars. Ach ano, už zase, já vím... Po roce vzdychání nad představou držet v rukách svou vlastní mrazivou sekeru s honosným jménem Frostfang, se mi podařilo skutečně ji získat. Ne získat, vyrobit.
A ano, stále se trapně bavíme jen o herním světě, nejsem žádný zručný weaponsmith a mé vlastní ruce zejí prázdnotou. Jediné, co čas od času svírají epického, jsou mé roztomilé chmelinky (čtěte kočky).

Každopádně nastal čas rozloučit se s mým oblíbeným Rising Flames a přivítat ledový design Frostfang, pravý opak svého předchůdce. Ne jen tou tématikou, ostatně, neboť na rozdíl od lávového pekla (a těch božích lebek!) se mi s ledovými krystaly nepracovalo zas tak dobře. Vyzkoušela jsem si to už před Vánoci, kdy jsem sem chtěla nahodit zimní kabát oslavující novou zimní zónu Bitterfrost Frontier, ale všechny mé pokusy seskládat z těch screenů něco snesitelného dopadly bídně. A kdybych tehdy nestvořila design pro Pythonissu, uvěřila bych, že jsem ztratila schopnost "matlat obrázky dohromady". No, neztratila, ale Frostfang zaručeně není mým nejkrásnějším dílem... a proto se tu ani moc neohřeje (hahahaha). Možná. Spíš to vidím tak, že ho asi časem předělám než cokoliv jiného, neboť oslavit získání legendární zbraně prostě nějak musím. No a třeba se mi nakonec tento design také zalíbí a zůstane tu "celou věčnost".

Každopádně jsem chtěla ještě něco - což je asi ta nejdůležitější část článku, neboť popravdě nemá zas takový smysl vás informovat o změně designu, když to každý vidí :D - chtěla jsem vám poděkovat. Upřímně a ze srdce poděkovat a za všechny milé, souhlasné, povzbudivé a pochvalné komentáře u minulého článku. Já se snad na ten blog ještě vrátím definitivně. :D Ostatně změna deisgnu je dobrý krok...
Jelikož mi však někdy ke konci května začne opět zkouškové, neslibuji vám v žádném případě, že má aktivita bude nějak šíleně vysoká.

V celém článku jsou náhledy Frostfangu a jeho předchůdce Rising Flames:

Kdo přežije - Velikonoce

16. dubna 2017 v 15:51 | Baryn |  Výtvory: kresby, malby, básně apod
Ne že by mě blogování zas až tak nebavilo, ale jednak jsem teď neměla moc času se blogu věnovat, a jednak mě sem nějak nic netáhne... Jak to myslím? Jde jen o to, že když jsem měla svůj první blog - v nějakých čtrnácti letech - nebyl pro mě problém najít si tu spřízněné duše, opravdové přátele a zajímavé blogy, na které jsem se s nadšením vracela. Teď tu nic takového nemám. Samozřejmě, že blogy vás všech jsou zajímavé, ale... nejsem fanda Miley Cyrus, nesbírám panenky, neprocházím si depresemi, nejsem matka... hodně těchto zajímavých témat jde proto mimo mě. Ráda se vracím tak ke třem lidem, se zbytkem se nemám příliš o čem bavit, když to řeknu na rovinu. No a jelikož tu téměř s nikým nemám společné zájmy, psát o věcech, které mě baví, pro lidi, kterým je to putna, nebo nedej bože se nutit do témat, která mě tolik nezajímají, jen abych se zavděčila potenciálním čtenářům, to mi přijde ubohé a... zbytečné. Takže se omlouvám, že tady moc nejsem, ale nevidím v blogování už příliš smysl. Občas sem přidám fotky koček, nějakých mých výtvorů a dost možná si postěžuji nad tím, jak skupiny vydávají stále horší a horší alba, načež o měsíc později přispěchám s článkem, že to nové album je vlastně úplně super... no, a toť vše.

A k tomu nadpisu. Poprvé v životě jsem se vrhla sama na... no, nazvěme to velikonočními vajíčky. Když jsem procházela po těch trzích venku, kde nabízeli dřevěná vajíčka, říkala jsem si "pfff, co za lamy a lenochy tohle potřebuje". No, po tom mém barvení už mám pro dřevěné kraslice mnohem větší pochopení. :D
Důvod, proč mé barvení nebylo krátké a jednoduché, je prostý: Velmi neprozřetelně jsem chtěla každé vajíčko jiné a originální. No, u některých se to asi i vydařilo... Každé je šeredné svým vlastním originálním způsobem. :D Ale někdo ta zvrácená vajíčka mít musí. Každopádně ten nadpis jsem nezvolila proto, že bych já nějak utrápeně horko těžko přežila "to hrozné barvení". Spíš jen hrstka elitních vajec přežila mou něžnou péči. Takže je jich málo. Ani efekt roztleskávaček na ně fungovat bohužel nebude. :(


28.1. 2017 Illuminati confirmed, vlkodlačí mše a piča v hlavní roli

30. ledna 2017 v 15:25 | Baryn |  Koncerty
"Víš, co znamená to PW? To znamená Piču Widim!"


Znáte ten pocit, když se vaše oblíbená skupina vydává za holografický disco metal, vykrádá Anonymous a album píše při čtení nějaké lacinné knihy ze sekce "duchovní rozvoj" se zaměřením na "iluze" (zkurvení mesmeři jsou všude!), protože jiné slovo se na albu prakticky nevyskytuje, a dost pravděpdoobně to vše pod vlivem houbiček (které později dostaly na albu jméno "nirvana"), aby to bylo víc buddhistické, tedy "kůl"? Ne? Tak to jste o hodně přišli... Ale pohoda, hej, vždycky jsem chtěla nějakého drsného životního kouče na drogách, který přesně pochopí, že to, co potřebuji, je proniknout za matrix. Já to říkám furt, že tenhle život je jen chyba v Matrixu.
Aneb doporučuji vřele poslech písně "Beyond the Matrix" - nebo také jak jí říkám pracovně já: JUST DO IT!

Výsledek obrázku pro just do it gif

("lift the veil of illusion, we challenge illusions, we dominate illusions, believe in illuisons..." - Epica 2016)


Když bylo mi hodnotil češtinu, takže mně češtinu byl odejit smysl

10. ledna 2017 v 19:27 | Baryn |  deník
Dobře. Fajn. Já si ráda dělám srandu z toho, jaký jsem "gramatický nácek", protože češtinou prostě žiju. Nejsem neomylná, to není nikdo, ale jakési obecné povědomí o tom jazyku zkrátka mám, a tak jsem citlivá na určté hrubky... jako třeba "vydět" nebo "mislet". To jo, drásá mi to oči, hrubky jsou prostě... no, nechutná záležitost, co si budeme povídat. Pro mě je to asi jako pro vás, když se díváte, jak někdo ničí to, na čem vám záleží. Bábovičky na písečku... nebo vztahy... to je prostě jedno. Na druhou stranu opravdu nemám potřebu vtloukat za každou cenu pravidla pravopisu do hlav lidem, kteří o to očividně nestojí, nestuduji nadšeně facebookové diskuze a nepíšu ke každému komentáři jízlivé opravy. Vlastně neopravuji téměř nikoho, protože to sama nemám ráda, pokud si o to tedy dotyčný neřekne... Tím nemyslím to zákeřné "řekla sis o to (svou debilitou)", ale opravdu žádost o kontrolu pravopisu.


Kam dál